Therese Krones

Pamětní deska na rodném domě v Bruntále

Therese Krones byla dcerou herce Franze Josefa Kronese (1766–1839) a jeho manželky Anny Theresie Walter z Rýmařova. Jejím bratrem byl herec Josef Krones (1792–1832).[2] Její otec byl od roku 1796 v angažmá jako zpěvák a herec u barona von Thiersheima v Bruntále,[3] to však roku 1806 opustil, chvíli působil jako první basista v opeře olomouckého divadla a pak ze své rodiny vytvořil malou kočovnou hereckou společnost, s níž cestoval zejména po Moravě a Uhrách.[4] Již v pěti letech se Therese objevila na divadelním jevišti po boku svého otce a bratra.[2] Její první samostatná role byla strážný duch Jeriel v pohádce Die Teufelsmühle am Wienerberg (Čertův mlýn na Vídeňském kopci) Karla Friedericha Henselera ve vídeňském Divadle v Leopoldstadtu (Leopoldstädter Theater), 22. ledna 1810; bylo jí tehdy osm let.[2][4][5] V roce 1811 byla dokonce načas samostatně angažovaná jako dětská herečka v městském divadle v Brně.[4] Vystupovala pak s rodinou např. v Temešváru, Bratislavě, vídeňském Divadle v Josefstadtu, Vídeňském Novém Městě, Eisenstadtu a Šoproni.[4] V roce 1819 utrpěl její otec těžké omrzliny a ztratil obě nohy, což byl konec jeho společnosti.[3]

Od svých osmnácti let se tak Therese Krones dala na samostatnou dráhu (obvykle provázena svým bratrem Josefem) a hrála v divadlech v Záhřebě, Štýrském Hradci a Lublani, odkud v říjnu 1821 odešla na hostování do vídeňského Divadla v Leopoldstadtu (Leopoldstädter Theater).[4] Debutovala v titulní roli frašky Philippa Hafnera Das lustige Trauerspiel Evakathel und Prinz Schnudi oder die Belagerung von Ypsilon (Veselá truchlohra Evička a princ Šnudi aneb Obléhání Ypsilonu).[2] Wiener Zeitung o jejím debutu tehdy napsaly: „Dlle. Krones, členka divadla v Lublani, hostovala 11. října jako princezna Evička. Její komický talent, podporovaný příjemným zjevem, jí zajistil příznivé přijetí početným shromážděným publikem; a i když její chybný zpěv oslaboval účinek jejího výkonu, byla přece jen na konci představení poctěna vyvoláváním.“[3] O dva měsíce později byla pro toto divadlo angažována pro role naivek, subret a druhého zpěvního oboru.[3][4] Zde si jejího komediálního talentu povšiml a prosazoval ji významný rakouský dramatik a divadelník Ferdinand Raimund, působící tehdy v témže divadle.[2] V následujících letech zde hrála po boku mj. Ferdinanda Raimunda, Friedricha Josefa Korntheuera a Ignaze Schustera, s nimiž tvořila nejpopulárnější čtveřici starovídeňského lidového divadla.[2][5]

Therese Krones. Obraz Ferdinanda Georga Waldmüllera z roku 1824.

Průlomem na cestě k úspěchu byly pro Therese Krones roku 1824 dvě úlohy: role Zilly v kouzelné hře Adolfa Bäuerleho Aline oder Wien im anderen Welttheile (Alina aneb Vídeň v jiném díle světa) a role Rosamunde ve veselohře téhož autora Lindane oder die Fee der Haarbeutelschneider oder der Pantoffelmacher im Feenreich (Lindane aneb Krejčíkova víla aneb Pantoflář v říši víl).[2][4] Raimund pro ni napsal role v několika svých hrách, například už roku 1824 roli kuchařky Mariandel ve své hře Der Diamant des Geisterkönigs (Diamant krále duchů).[4] Therese Krones ideálně zosobňovala typ dobrotivého ženství ve vídeňské lidové komedii; hrála přirozeně a s vkusem, neváhala improvizovat a dokázala neomylně reagovat na náladu publika.[2][4] Mezi její přednosti však patřila velká tvárnost, takže hrála jak naivní dívky, tak komické staré panny nebo hádavé manželky, a stala se nesmírně populární.[4] Největší životní úspěch ostatně slavila roku 1826 v roli poněkud mimo svůj obor, jako „kalhotková“ postava Mládí v Raimundově pohádkové hře Das Mädchen aus der Feenwelt oder Der Bauer als Millionär (Dívka ze světa víl aneb Sedlák milionářem); zde zpívala i jeden z největších lidových šlágrů Vídně 19. století, píseň Brüderlein fein.[2][3] Malíř Moritz von Schwind namaloval její portrét v této úloze a Josef Kriehuber, vídeňský salonní portrétista, podle tohoto obrazu vytvořil litografii, jež doznala značného rozšíření sama o sobě i jako vzor pro dekorativní předměty. Tento obraz použila mj. slavná vídeňská cukrárna Demel jako předlohu pro sochu z cukrové polevy.[2]

Kariéra a společenský vzestup Therese Krones se vyznačovaly i velmi marnotratným životním stylem. Tomu byl náhle konec, když byl její milenec, polský šlechtic Severin von Jaroszynski, odhalen jako podvodník a loupežný vrah,[2] 16. ledna 1827 v přítomnosti herečky zatčen a 30. srpna téhož roku veřejně popraven u sloupu zvaného Spinnerin am Kreuz.[3] Herečka se na to stáhla z profesního i společenského života ve Vídni a hodlala odejít do kláštera. Ferdinandu Raimundovi se až po několikaměsíčním přesvědčování podařilo ji od tohoto záměru odvrátit. Dne 6. září 1827 se vrátila na jeviště v titulní roli komedie Julerl, die Putzmacherin (Uklízečka Julinka, parodie Spontiniho opery Vestálka).[2][3] Obecenstvo ji přijalo s takovým nadšením, že Raimund si po straně stěžoval: „Je to to stejné publikum, které se domnívalo, že má právo vměšovat se do mých soukromých záležitostí, a zuřivě mne vypískalo, když jsem si odmítl vzít děvče, o jejíchž lehkém mravu jsem se bohužel coby snoubenec zcela přesvědčil? Mně kvůli tomu ponižovali – a sprostá záletnice, jejíž marnotratnost spoluzavinila vraždu, je vítána s takovým jásotem, jako by před oči zástupů vstupovala po velkém činu.“[3]

Roku 1828 hrála Nettchen v kouzelné frašce se zpěvy Sylphide, das Seefräulein, již sama napsala a jež slavila značný úspěch a dísáhla 123 repríz.[3] Zato její další dramatický pokus, kouzelná hra Der Branntweinbrenner und der Nebelgeist (Vinopalník a mlžný duch, 1829), byl přijat mnohem chladněji a po sedmi představeních zmizel z repertoáru.[2][3] Existují však domněnky, že tyto hry, jimž se její jméno zdálo zaručovat popularitu, pocházejí ve skutečnosti z pera jejího bratra Josefa.[4] Roku 1830 společně s Ferdinandem Raimundem opustila Divadlo v Leopoldstadtu a přešla do Divadla na Vídeňce (Theater an der Wien), kde nechala uvést svou komedii Kleopatra.[2]

Theresie Krones je považována za nejgeniálnější herečku starého vídeňského lidového divadla: tehdejší divadelní kritik Saphir o ní prohlásil, že svým rolím nedávala nic z autora, zato všechno ze sebe.[4] Saphir o ní napsal: „Krones nezářila, neblyštěla, neleskla se: bodala do očí, bodala do uší, bodala do smyslů. Byla vlastním zjevem, který bohužel, bohudík, nenašel následovníka. Dlle Krones podávala vynikající výkon jako Dlle Krones, nikdy jako role. […] Měla nevšední nadání instinktivního proniknutí do nejhlubších tajemství individuality publika, které je vždy spíše člověkem smyslů než rozumu.“[5] Ve své době však vzbuzovala pro svůj lidový tón a opovážlivost i mravní odsouzení. Kritik Castelli o ní napsal, že „čerpala svou komiku z kvasu lůzy a ze stoky nemravnosti“.[5]

Kenotaf na hřbitově Sankt Marxer Friedhof ve Vídni

Už od roku 1828 trpěla Therese Krones vážnými žaludečními potížemi, jimž nepomohla ani kúra v Karlových Varech.[3] Dne 28. prosince 1830 zemřela ve Vídni po krátké těžké chorobě ve věku 29 let, v přítomnosti své kostýmérky Babette Sommerové a přítele Franze Rohra, který se spolu s bratrem Josefem Kronesem stal jejím dědicem.[2][3] Byla pochována na hřbitově St. Marxer Friedhof, odkud však byly její pozůstatky ve 20. století exhumovány a přeneseny na vídeňský Ústřední hřbitov, kde jí byl zřízen čestný hrob města Vídně (skupina 32 A, č. 45 A).[6] Na hřbitově St. Marxer Friedhof na její původní místo odpočinku upomíná malý kenotaf.[6]

V roce 1930 po ní byla pojmenována ulice (Kronesgasse) ve vídeňské čtvrti Döbling (19. okres).

Dramatik Adolf Bäuerle, který s Therese Krones často spolupracoval, o ní vydal v roce 1854 na základě svých vzpomínek životopisný román Therese Krones: Roman aus Wien's jüngster Vergagenheit (Therese Krones: román z nejnovější minulosti Vídně).[7]

• Sylphide, das See-Fräulein (Sylfida, mořská panna, 1828), kouzelná fraška se zpěvy
• Der Branntweinbrenner und der Nebelgeist (Vinopalník a mlžný duch, 1829), kouzelná hra s hudbou Josefa Drechslera
• Kleopatra (1830), travestie o dvou jednáních s hudbou Adolfa Müllera