Tereza Svatová

Tereza se narodila v rodině hodináře a později městského duchovního, Františka Alberta a Kateřiny Zdobnické v Žamberku. Její sourozenci byli: Eduard (1841–1900), český chirurg, univerzitní profesor a básník, Magdalena (1844), Vincenc (1848), František (1856–1923), lékař a spisovatel a Kateřina Thomová (1861–1952), představitelka žambereckého ochotnického divadla a zakladatelka žambereckého muzea.[2]

V roce 1860, kdy jim vyhořel dům, ji dali rodiče na vychování manželům Princovým do Ústí nad Orlicí – Tarsila Princová byla mladší sestrou Tereziny matky. V patnácti letech manželé Princovi Terezu adoptovali.[2] 12. října 1874 se Tereza provdala za berního adjunkta Josefa Svatu (1849–1927), který pracoval v Ústí nad Orlicí a později v Mladé Boleslavi u berního úřadu. Měli spolu čtyři děti: Josefa (1880–1927) kaplana v Koclířově, Tarsilu, Marii a Terezii.[3] Po penzionování manžela žila rodina ve Vysokém Mýtě.[4]

Od roku 1880 psala Tereza povídky a fejetony, které publikovala v Národních listech, Květech a Lumíru. Jejich redaktoři – Jan Neruda, Servác Heller a Josef Václav Sládek ji v této práci povzbuzovali a ujišťovali, že má spisovatelský talent.[4]

Psala nejraději vzpomínky a fejetony. Úzkostlivě dbala na pravdivost obsahu. Napsala také vzpomínky na Jaroslava Vrchlického, se kterým ji pojilo dlouholeté přátelství. Své povídky vydala i knižně ve dvou svazcích „Selské črty" a „Črty ze společnosti". V knize více autorů Skromní a zapomenutí jí byla uveřejněna povídka Pan farář Chaloupka.[2]

Kromě již výše zmíněných tiskovin byly její vzpomínky a fejetony uveřejňovány v časopisech a novinách Osvěta, Topičův Sborník, Zvon, Ženský svět, Ženské listy, Lada, Národní politika.

• 
  Hrob Terezy Svatové na hřbitově v Žamberku