Bohuslav Albert

Roku 1927 si Bohuslava Alberta s přihlédnutím k tomu, co dokázal v Mukačevu, vybral jako ředitele plánované zlínské nemocnice podnikatel Tomáš Baťa. Spolu s akademickým architektem Františkem L. Gahurou navrhl Albert plán nemocnice. Měl o ní svou představu, několikrát se ostře postavil i Baťovi.[2]

Ačkoli se po první dva měsíce nemocnice ještě nestavěla, byl za svou funkci již placen. Poté přišel za Baťou a řekl mu, že buď se stavět začne, nebo odchází. Baťa argumentoval tím, že Albert je přece placen, jako by nemocnice fungovala. „Plat pro mne nemá ceny, když při tom zahálím, potřebuji být stále ve cviku, potřebuji léčit, operovat, studovat nové případy onemocnění a nové způsoby léčení v praxi,“ řekl na to Albert.[2] Prvního pacienta nemocnice přijala 21. listopadu 1927. Díky svému vybavení, organizaci a výsledkům byla brzy pokládána za jednu z nejlepších v Československu i ve střední Evropě.[2]

Před začátkem 2. světové války zorganizoval Albert spěšnou emigraci několika židovských lékařů Baťovy nemocnice. Studentům medicíny, kterým v roce 1939 před promocí uzavřeli vysoké školy, umožnil na vlastní zodpovědnost pracovat ve zlínské nemocnici, čímž předešel jejich totálnímu nasazení.[3]

Dne 1. července 1942 musel dr. Albert na nátlak okupantů odejít na nucenou dovolenou. Začal pracovat jako praktický lékař v Liticích nad Orlicí.

Během Slovenského národního povstání v roce 1944 byl dr. Albert držen na gestapu v Hradci Králové jako rukojmí. Po válce se již nemohl vrátit do Baťovy nemocnice, v níž pracoval 18 let. Odstěhoval se proto do Prahy. Působil na Univerzitě Karlově, kde zavedl obor nemocniční organizace. Od roku 1949 trpěl vážnou nemocí. Zůstal však přesto konzultantem Červeného kříže a členem zdravotnické subkomise Zemského národního výboru.[2]

Zemřel ve věku 62 let.