Tapír čabrakový

Dospělý jedinec dorůstá až 250 cm délky a 110 cm výšky a váží 200–300 kg. Samci jsou větší než samice. Jeho tělo chrání tlustá kůže, porostlá krátkou jemnou černou a bílou srstí. Zatímco trup tapíra je bílý, hlava, krk a končetiny černé. Tvarem těla, pohybem a způsobem života se vzdáleně podobá praseti, přestože s ním není geneticky příbuzný. Z jeho velké zužující se hlavy se zužujícími se čelistmi zploštělých zubů přizpůsobených ke žvýkání tvrdé rostlinné potravy a malými, téměř chobůtkovitými ústy, vystupují nosní kosti, vytvářející oporu pro měkké části nosu. Do stran orientované velké černé oči a kratší, zašpičatělé uši, schopné registrovat zvuky nezávisle na sobě, mu poskytují informace o případném nebezpečí v jeho okolí. Jejich ocas je velmi krátký a přitisknutý k tělu.

Na zadních nohou mají 3 prsty, z nichž největší je prostřední, na předních pak 4 prsty, na třetím, nejvyvinutějším z nichž je nejlépe patrné kopýtko.

Na rozdíl od tapíra jihoamerického má tapír čabrakový protáhlejší čenich, na průřezu je tvarovaný podobně jako sloní chobot.

Jeho typickým a původním prostředím jsou subtropické a tropické pralesy, přizpůsobil se ale i na savany porostlé řídkou vyšší vegetací. Téměř vždy se ale vyskytuje v dosahu vody, v níž se velmi rádi válejí a dokáží v případě nutnosti výborně plavat. Ve svém teritoriu mají tapíři vyšlapané cesty, po nichž jsou za potravou schopni putovat až do svahů hor. V ohrožení se snaží rychle zmizet. Jejich hlavními predátory jsou velké kočky. Tapír čabrakový se vyskytuje v Myanmaru, Kambodži, Laosu, Vietnamu, Malajsii, Thajsku a na střední a jižní části Sumatry.

Tapír žije v menších stádech, je častější narazit na samotáře.

Zatímco americké tapíry objevili evropští cestovatelé již v 16. století, musel si tapír čabrakový na objevení počkat do 19. století. Číňané a Malajci ho však znali daleko dříve, již před naším letopočtem. Ve staré čínské literatuře je nazýván me. Evropská věda však těmto zprávám nevěnovala pozornost. Vědci 18. a počátku 19. století, např. Georges Cuvier, měli tapíry natolik spojené s Jižní Amerikou, že možnost existence asijských tapírů přímo popírali. Roku 1817 britský přírodovědec a guvernér Singapuru sir Thomas Stamford Raffles na Sumatře získal tapíří kůži. Jeho spolupracovníci Pierre-Médard Diard a Alfred Duvaucel ji však spolu s dalšími odcizenými přírodninami poslali lodí do Francie. Tam pak zoolog Anselme Gaëtan Desmarest tapíra čabrakového popsal. Raffles zatím krádež odhalil a podnikavé Francouze nechal deportovat, ale prvenství ve vědeckém popisu tapíra čabrakového již nezískal.

Mládě tapíra čabrakového

V evropských zoologických zahradách lze spatřit tohoto tapíra málokdy, jen ve 24 zařízeních.[4] Jeho počty dosahují kolem 50 jedinců (51 ks: 29 samců a 21 samic v roce 2016)[5].

V Česku v současné době (březen 2018) tapíra čabrakového chová Zoo Praha[6][7] (aktuální chov od 2010, odchov 2015[8]), Zoo Zlín (dříve 1978–1984, první odchov 1981; aktuální chov od srpna 2013, odchov 2016)[4][9] a také Zoo Ústí nad Labem (od května roku 2016)[5][10][11].

V Česku byl dříve k vidění např. v Zoo Liberec[12](chován v letech 1970–1976), Zoo Dvůr Králové n.L. (1972–1980)[4] a v Zoo Ostrava[13] (1974–1992). V Ostravě došlo k odchovu.

• 
  Tapír čabrakový v Zoo Praha
• 
  Tapír čabrakový v Zoo Praha