Československý svaz protifašistických bojovníků

Po druhé světové válce vznikly v českých zemích dvě organizace účastníků odboje: Svaz osvobozených politických vězňů a pozůstalých (SOPVP) a Svaz národní revoluce (SNR). Obnovena byla Československá obec legionářská (ČsOL), založená po první světové válce. Na Slovensku vznikl Zväz protifašistických politických väzňov a ilegálnych pracovníkov, Zväz slovenských partizánov a Zväz vojakov Slovenského národného povstania. Na ustavujícím sjezdu v Praze se v květnu 1948 v českých zemích sloučily jednotlivé odbojové organizace (SOPVP, SNR, Svaz partyzánů, ČsOL) ve Svaz bojovníků za svobodu (SBS), a na Slovensku ve Zväz ľudových protifašistických bojovníků (SĽUB).[2] V listopadu 1951 splynuly oba svazy administrativně na slučovací konferenci v Praze s 200 delegáty[3] ve Svaz protifašistických bojovníků (SPB). V roce 1952 se SPB prohlásila za dobrovolnou organizaci a byl schválen její organizační řád. SPB se řídil organizačním řádem až do roku 1957, kdy byly schváleny jeho stanovy. Do roku 1969 se uskutečnily celkem čtyři sjezdy SPB.[4]

V březnu 1969 se konal v Praze čtvrtý sjezd SPB, který byl zároveň ustavujícím kongresem pro vznikající ČSSPB. Předsedou federálního ústředního výboru (FÚV) ČSSPB byl zvolen Samuel Faľtan,[5] generálním tajemníkem Josef Hušek. Později byl předsedou FÚV ČSSPB Ing. František Mišeje (od 1973). V rámci nového federálního uspořádání Československa tak reorganizací vznikl v roce 1969 Československý svaz protifašistických bojovníků v čele s FÚV ČSSPB jako koordinačním orgánem a dvěma jeho národními organizacemi: Českým svazem protifašistických bojovníků (ČSPB)[2] a Slovenským zväzem protifašistických bojovníkov (SZPB).[6]

Tehdejším posláním ČSSPB bylo vést boj proti novodobým formám a projevům fašismu. Pod vedením KSČ a ve spolupráci se všemi organizacemi Národní fronty měl bojovat za socialismus a mír, popularizovat revoluční tradice protifašistického a národně osvobozeneckého zápasu československého lidu, přispívat k výchově mladé generace k socialistickému vlastenectví a internacionalismu a rozvíjet historicko-dokumentační činnost. V průběhu existence ČSSPB se uskutečnilo jeho osm celostátních sjezdů v letech 1973–1988, z kterých vycházely sborníky materiálů.[1][5]

ČSSPB byl členem Mezinárodní federace účastníků odboje (FIR).[2][7]

Členem ČSSPB se mohl stát československý občan, který se účastnil národně osvobozeneckého boje a souhlasil s posláním svazu. Za účastníky národně osvobozeneckého boje se považovali:

• příslušníci Rudé armády v Rusku a v Maďarsku
• českoslovenští političtí vězni 1938–1945
• českoslovenští partyzáni
• účastníci Slovenského národního povstání
• příslušníci československých legií 1914–1918
• příslušníci československé zahraniční armády 1939–1945
• příslušníci mezinárodní brigády ve Španělsku
• účastníci domácího odbojového hnutí 1939–1945
• účastníci zahraničního odboje 1938–1945
• aktivní účastníci Rumburské a Kotorské vzpoury a političtí vězni 1914–1918
• účastníci Květnového povstání 1945[8]
• příslušníci spojenecké armády 1939–1945
• příslušníci Stráže obrany státu ve smyslu zákona č. 255/1946 Sb.[9]
• českoslovenští dobrovolníci 1918–1919
• pozůstalí po shora uvedených osobách

Do roku 1989 preferovala organizace východní odboj a během svého vývoje vylučovala ze svých řad příslušníky nekomunistického protinacistického odboje (například arcibiskup Josef Beran). Naopak velmi nekriticky se organizace chovala ke členům působícím v komunistickém odboji a věrným režimu (významným funkcionářem byl např. Karol Pazúr). Od roku 1969 uděloval ČSSPB zasloužilým členům mimo jiné svou čestnou medaili.[10]

Oba národní svazy spolupracovaly s československými nakladatelstvími na vydávání protifašistické literatury.[11] V Národním archivu České republiky je uložen knihovní fond „Knihovna Svazu protifašistických bojovníků“, kde jsou uloženy zahraniční i domácí monografie, úřední tisky a drobná příležitostná literatura z let 1945–1996. Domácí knihy vznikaly z produkce vlastního nakladatelství Mír (v letech 1945–1950) a později jako produkce knižnice Vydavatelství Svazu protifašistických bojovníků.[12] ČSSPB pokračoval ve spolupráci s Československým výborem pro dějiny protifašistického odboje v letech 1969–1970 ve vydávání sborníku Odboj a revoluce: zprávy.[13] Část literatury s odbojovou a protinacistickou tematikou, které vydával ČSSPB prostřednictvím svých národních organizací a jejich organizačních jednotek bylo „určeno pouze pro interní potřebu“.[14] Některé základní organizace ČSPB měly například také místní historicko-dokumentační komise (např. Praha 2, Praha 3, Praha 6 a Praha 10).[15]

ČSSPB pokračoval také každoročním pořádání literárně-umělecké soutěže s protifašistickou tematikou, která dostala od roku 1955 název „Soutěž SPB“ a přijímala soutěžní práce ve čtyřech tematických okruzích: 1. vědecko-dokumentární práce, 2. umělecká literatura, 3. vzpomínky aktivních účastníků odboje, 4. okruh novinářských příspěvků. Okruhy se postupně měnily. Práce o nekomunistickém odboji byly upozaďovány, ale protože zájem neupadal, přetrvala soutěž celé období do roku 1989. ČSPB vydávalo soutěžní práce do určité míry v partnerském nakladatelství Naše vojsko prostřednictvím vlastních knižních edic Živé knihy, Dokumenty a Stopa (jen do roku 1979). Knižní produkce svazu ve městech, okresech a krajích byla v letech 1983–1988 daleko bohatší. Po roce 1990 soutěž převzal ČSBS. V roce 2000 bylo shromážděno už 3643 soutěžních prací od 2300 účastníků soutěže.[16]

ČSPB vydával týdeník Hlas revoluce a SZPB týdeník Bojovník.[17] Týdeník Hlas revoluce vycházel v Praze od roku 1945 do roku 1990.[1] Původně v letech 1945–1948 jako týdeník ČsOL,[18] později jako společný svazový tisk SBS a SĽUB (1948–1951), dále jako tisk SPB (1951–1969) a nakonec jako tisk ČSPB (1969–1990).[19]

ČSSPB zanikl v roce 1990.[20] ČSPB se dne 26. října 1990 vrátil jako reprezentant českých odbojářů k názvu z roku 1948. V České republice vznikla nástupnická organizace pod názvem Český svaz bojovníků za svobodu (ČSBS).[21] Od 28. října 1990 prezentuje ČSBS své názory v obnoveném čtrnáctideníku Národní Osvobození.[22] Na Slovensku působí SZPB dále bez změny svého názvu jako historický a právní nástupce ČSSPB na Slovensku až do dnešních dnů. Své názory prezentuje SZPB ve čtrnáctideníku Bojovník – dvojtýždenník antifašistov.[23]