Karol Pazúr

Narodil se ve východoslovenském městě Krompachy. Po skončení lidové školy se vyučil knihvazačem a krátce byl bankovním úředníkem.[6]

Za druhé světové války se stal členem HSĽS a Hlinkovy gardy, posléze vstoupil do Slovenské rychlé divize, bojující v Sovětském svazu na straně Třetí říše.[7] Když upadl v roce 1943 do zajetí Rudé armády, stal se rychle nadšeným komunistou a nechal se zařadit mezi příslušníky nově vznikajících československých jednotek. Jako důstojník a zpravodajec působil poté u 1. československého armádního sboru po boku Bedřicha Reicina. V prosinci 1944 vstoupil do Komunistické strany Československa.[6]

Po rozpuštění 1. československého armádního sboru (25. května 1945) zůstal jako poručík obranného zpravodajství u armády. Zdá se,^[zdroj?] že svoji minulost považoval za problém a že se proto maximálně snažil vylepšit své renomé pronásledováním Němců po válce. Vrchol jeho snažení představovala iniciace a organizace masakru na Švédských šancích, v němž bylo zavražděno 267 „Němců“ (byli mezi nimi karpatští Němci i Slováci), v drtivé většině žen, dětí a starců (bylo mezi nimi i několik nemluvňat, která Pazúr všechna osobně zabil). Pozdější vyšetřování neprokázalo, že by povraždění (po smrti navíc okradení o vše, co mělo nějakou cenu) aktivně podporovali nacismus, jak Pazúr tvrdil, pouze několik z nich bylo členy Hlinkovy gardy (což býval ovšem i Pazúr). U třiceti z nich byla zjištěna slovenská národnost, u několika pak dokonce odbojářská minulost.

Velitel české vojenské správy v Přerově se jej sice bezprostředně po vykonání masakru pokusil zadržet, ale poté, co se Pazúr prokázal poddůstojníkovi NKVD průkazem OBZ, mohl přesto volně odejít a byl dokonce povýšen. Velitel sovětské posádky v Přerově vydal hned následujícího rána příkaz k jeho zatčení,[7] ale Pazúr už byl v tu dobu mimo jeho jurisdikci. Věc byla vyšetřena, zdokumentována, nicméně dlouho neřešena. Až v roce 1947 byl po snaze několika mezinárodních organizací zatčen a před vojenským soudem v Bratislavě odsouzen k sedmi a půl roku vězení.[7] Proti rozsudku se odvolal hlavní žalobce Anton Rašla a rovněž on sám.[7] Prohlašoval, že „taková byla doba“, že „jednal z vlastenecké povinnosti“ a že „proces s ním je politický a jeho cílem je poškodit komunistickou stranu“. Na dotaz, proč nechal pobít i ženy a děti, které z žádné spolupráce s nacismem podezřívat ani nemohl, prohlásil, že „nevěděl, co jiného s nimi dělat, když nechal postřílet jejich rodiče“.[7]

Po odvolání jej Vrchní vojenský soud v Praze odsoudil na 20 let vězení,[7] i přes intervence Bedřicha Reicina. Reicin však na svého přítele ani poté nezapomněl a ihned po komunistickém puči v únoru 1948 mu začal zařizovat propuštění. Nejdříve Klement Gottwald snížil na Reicinovo doporučení Pazúrův trest na 10 let, načež následovalo další zkracování a zmírňování trestu. Ve vězení strávil Pazúr nakonec fakticky jen asi rok. Vojenský prokurátor Rašla, který vynaložil nezměrné úsilí, aby přivedl Pazúra před soud a potrestal ho, byl za komunistického režimu odsouzen v politickém procesu a několik let vězněn.

Po propuštění působil jako hrdina protinacistického odboje na lukrativních státních postech a obdržel řadu vyznamenání. Jako funkcionář Svazu protifašistických bojovníků se pravidelně účastnil oslav SNP.[7] Rovněž byl agentem Státní bezpečnosti.[8]

Z archivních dokladů plyne, že ještě v roce 1975 žil s určitostí v Československu.[6] Po zbytek života žil v Banské Bystrici, zemřel na cirhózu jater[2] a je pohřben na tamějším evangelickém hřbitově.[7][2] Existují další teorie o jeho smrti, podle první byl utopen příbuznými svých dřívějších obětí, podle další emigroval pod změněným jménem do USA.[6][7] Karol Pazúr zemřel 25. dubna 1976,[2][3][4] podle slovenského novináře Tomáše Kyseľa se tak stalo až v roce 1979.[7]

• František Hýbl: Tragédie na Švédských šancích v červnu roku 1945, Přerov 1995
• František Hýbl: Krvavá noc na Švédských šancích, Přerov 2015
• KAČOR, Miroslav. Osudové okamžiky. 1. vyd. Praha: Rybka Publishers, 2003. 328 s. ISBN 80-86182-70-3. Kapitola Lověšice — 1945, s. 217–236.
• Marie Špalková: Horní Moštěnice - kapitoly z dějin obce, Horní Moštěnice 2006; ISBN 80-86247-03-1
• Anton Rašla: Spomienky spoza mreží (Vidas Banská Bystrica 1998), str. 93-101
• Tomáš Staněk: Poválečné "excesy" v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování, Praha 2005, str. 274-279

• (slovensky) Rozsáhlejší profil na Aktuality.sk