Svátek

Svátek (od svatý, praslovanské sventu, staroperské spenta, mocný) je ve všech kulturách slavnostní den, kdy se nepracuje a společně slaví. J. Lawick-Goodall popisuje kolektivní výbuch radosti z deště u goril: vůdce začal silně křičet a celá skupina se za ním rozběhla po svahu dolů. V nejstarších kulturách se svátky patrně odvozovaly od fází Měsíce a od polohy Slunce (Slunovrat), jak o tom svědčí různé neolitické stavby (Stonehenge). Jiný typ předhistorického svátku představují v zemědělských kulturách například jarní „vynášení smrti“ nebo dožínky, odvozené od vegetačního cyklu. J. G. Herder byl přesvědčen, že při svátečních příležitostech nejspíš mohla vzniknout lidská řeč a někteří antropologové tuto hypotézu podporují i dnes.[2] Podle E. Durkheima představují svátky rozhodující příležitosti, kolem nichž se ustavují a udržují lidské skupiny a na nichž zakládají svoji identitu.[3]

Ortodoxní průvod v Jeruzalémě

Ve vyspělejších kulturách měly svátky své specifické názvy a náboženské významy a jejich data se určovala podle měsíčního (římské Kalendy), později i slunečního kalendáře. Svátky tvořily kostru kalendáře jako rozvrhu času v roce. Židovský Pesach i křesťanské Velikonoce se dodnes stanovují podle prvního úplňku po jarní rovnodennosti a od data Velikonoc, které je v každém roce jiné, se odvozují i data dalších pohyblivých svátků. Křesťané nejprve převzali židovský kalendář a patrně už v 1. století místo soboty slavili neděli jako den Kristova vzkříšení. Křesťanský kalendář (viz Liturgický rok) se ustálil na Nikajském koncilu roku 325 a od raného středověku se postupně vyplnil tak, že každého dne v roce se slavila památka jednoho nebo několika světců či světic, nejčastěji v jejich úmrtní den.

Francouzská revoluce se pokusila tradiční křesťanské svátky nahradit revolučním kalendářem, který se však neujal - podobně jako Sovětský revoluční kalendář s novými svátky. Moderní státy vesměs převzaly tradiční náboženský kalendář a zavádějí občanské státní svátky, které připomínají důležité historické události nebo památku významných občanů.

4. červenec 1819 ve Filadelfii

Jádrem svátku bylo v minulosti vždy shromáždění a slavnost, z níž patrně brzy vznikl rituál – jednání, které si účastníci netvoří sami, nýbrž přebírají. Zahrnoval zpěv, tanec a velmi často i oběti. K svátku patřilo zvláštní vyzdobení těla, případně oblečení, a často také společné jídlo. Už ve starověku byly součástí velkých svátků pouti, pěší průvody na posvátná místa. Některé svátky se slavily v noci a například při Dionýsiích docházelo k nepřístojnostem, takže je římský senát zakazoval. V židovství i v křesťanství začínal sváteční den už večer západem slunce, odtud pochází i křesťanská vigilie – noční bdění před svátkem. V novověku se slavení náboženských svátků silně disciplinovalo a ritualizovalo, takže se dnes většinou odehrává jen v chrámových prostorách.

Ke státním svátkům patří vlajky, ohňostroj, vojenské přehlídky, slavnostní shromáždění a udílení vyznamenání. K některým svátkům patří také dnes hlučné oslavy, například k Novému roku čekání na půlnoc, často spojené s různými výtržnostmi, částečně společností (a státem) oficiálně tolerované, např. ohňostroj, běžně zakázaný a povolovaný na zvláštní žádost. K některým svátkům patří dávání dárků a jiné mimořádné akce a mají tak velký obchodní význam, například předvánoční doba.

Za svátek jednotlivce jsou považovány jmeniny. Svátek slavíme podle mužských a ženských jmen seřazených v kalendáři. Je zvykem hodnotnějšími dárky obdarovávat oslavence k jeho narozeninám a k svátku volit dárek drobnější[5]. Na rozdíl od církvemi předepsaných svátků jsou jmeniny určeny komerčně - vydavatelem kalendáře resp. dohodou nebo organizací, která tyto vydavatele sdružuje.