Graffiti

Politické graffiti v Pompejích v lidové latině

V kontextu pravěku lze považovat za výtvarnou práci ve veřejném prostoru jeskynní malby. V dějinách starověku je graffiti přítomno v Římském impériu (zachovaly dodnes např. v Pompejích) a Egyptě zpravidla jako anonymní škrábání do omítek v podobě nadávek, vyznání lásky nebo reklamy na nevěstinec.

Na fasádách objektů byly uplatňovány techniky sgrafita jako proškrabávání do různobarevných vrstev povrchové úpravy zdiva nebo fresky, kdy jsou barvy nanášeny na vícevrstvou čerstvou vlhkou omítku.

Spontánní rytí do povrchu (do dřeva, omítky kovu, skla) se objevuje na našem území ve středověku a zachovalo se na hradech, v kostelech a dalších historických objektech, současně s ním se objevuje kresba červenohnědou rudkou a v novověku i tužkou a jejich studiem se zabývá epigrafika. Dnešní graffiti však žije z odkazu novodobé historie v USA.[3][4][5]

Česko

Graffiti na mostě

Za počátek hiphopového graffiti v západní Evropě se považuje rok 1983, kdy byl natočen dokument Style Wars o graffiti v New Yorku. V roce 1987 vyšla publikace Spraycan Art, která již prezentuje díla z Ameriky i Evropy dohromady.

Jisté náznaky ještě předrevolučního potenciálu graffiti v Čechách mohou poskytnout fenomény Lennonova zeď a Servít je vůl. V Česku je počátek spojen s koncem totalitního režimu okolo let 1989 a to ještě nespojovaného s hip hop stylem. Jako rok nástupu se udává 1993, kdy již několik jedinců na graffiti pracovalo (Maniac v Ostravě od roku 1987, Timothy v Jaroměři, Mascee, Chise, CSB a BC v Praze). Zdrojem informací bylo cestování z a do zahraničí a neoficiální distribuce zahraničních časopisů. Autoři se mezi sebou napříč republikou znají a setkávají se i v běžném životě, hip hop jako životní styl nehrál ještě významnou roli.

Popularizaci v Česku umožnil od roku 1994 hudební časopis Poplife rubrikou Graffiti Art, později časopis o skateboardingu a snowboarding Board. Tím se výrazně zvýšil počet autorů a mohou tak vznikat četné skupiny (anglicky crew). Vznikají však třenice (ideové i fyzické) mezi nováčky a starší generací: ideové o obsah díla (výtvarné umění versus syrové podpisové graffiti) a fyzické konfrontace (okrádání o spreje a potyčky o teritoria). Subkultura si také vydává magazíny o aktuálním dění.

Po roce 2000 se počet autorů zvyšuje natolik, že osobní kontakty figurují jen uvnitř jedné generace aktivních autorů, nikoliv však už mezi nimi. Vznikají první legální plochy a systematicky organizované potírání děl případně i přistižených autorů. Díky dostupné technice natáčí autoři videa z akcí, využívají internet, kde vytváří vlastní archivy děl. V roce 2006 vznikla česká kniha In graffiti we trust, která sice vyšla v regulérním nakladatelství, je ale určena především směrem dovnitř subkultury. Po roce 2007 narůstá obliba služeb fotoblogů, jako možnosti prezentovat svoje výsledky. Později fotoblogy získávají na větší oblibě, díky snaze majitelů posprejovaných ploch, je znovu očistit či přemalovat. Životnost děl se tak stává mnohokrát prchavější, tudíž nutí autory, si je zaznamenávat a vystavovat online ve fotografické podobě. [8][9]

Autoři jsou zpravidla mladí dospívající. Subkultura graffiti je pro ně jedna z možností, kterak si vytvořit svou identitu při dospívání dítěte v dospělého. Proto je důležitá ilegalita celé činnosti, přítomnost nebezpečí a strachu, překonání překážek (oplocení, ostraha, kamery), nutnost prokázat odolnost, statečnost a schopnost. Příslušnost mužů ke graffiti subkultuře zvyšuje prestiž u dívek. Samotné dívky tvořící graffiti jsou spíše výjimkou a jejich přítomnost spíše odporuje pojetí graffiti jako mužské iniciace.

Ze sociologického pohledu nehraje hlavní roli revolta (odpor proti faktickému útlaku), ale spíše podvědomý protest a potřeba se socializovat v prostředí města, tedy výrazně anonymním, sterilním a systematizovaném. Autoři často mluví, že si „berou zpět městský prostor“.

Subkultura vzniká v podvědomé opozici vůči establishmentu (rodiče, škola, stát), do jejichž mechanismů jako mladí nemají přístup ani kontrolu, jsou pouze jejich předmětem. V subkultuře mohou tvořit vlastní pravidla, mají přiměřený vliv na dění. Mužský archetyp lovce vede boj s tvrdou džunglí symbolizovaný systémem města (metra) ve veřejném prostoru, kde sice nezískají skutečnou moc, ale stávají se výstavou jejich dosažených vítězství. Kultura protestu se tedy projevuje až v moderní společnosti jako prostředek sociální integrace a adaptace.

Důležitá je pro začínajícího autora (slangove toy) vrstva generačních autorů se kterou vyrůstá. Musí snést kritiku zkušených a starších (slangove writer), kteří brání své teritorium, styl a piecy. Vypracovat se mezi ně se podaří jen několika jedincům. Začátečník musí nejdříve přijmout pravidla a tradici graffiti, roky pracovat na své technice, obětovat čas, finanční prostředky a teprve tehdy může získat uznání a přiznání osobitého stylu. Výtvarný talent může kariéru usnadnit, podstatou je ale ponoření se zcela do subkultury a žít jí.

Nicméně v druhém desetiletí 21. stol. se pomalu mění názor a pohled velkoměstských autorů na samotnou subkulturu a její tvorbu. Z autorů opadá naivita, a snaha "zkrášlit" či "vybarvit" město. Dostávají se do stádia kdy si mnoho z nich plně uvědomuje nepřínosnost samotného graffiti pro společnost či město. Už necítí potřebu své chování obhájit, ale naopak se vyžívají ve společenské nenávisti k této subkultuře, a v samotné ilegalitě graffiti. Jedním z faktorů, který toto myšlení podporuje, je vzrůstající snaha státních složek i majitelů domů, boje proti graffiti. Autorům tak zbývá mnohem méně času na samotnou tvorbu, a tak volí kvantitu před kvalitou. Avšak podobné záměry už můžeme vidět mnohem dříve, a to ve veřejné knižní publikaci s názvem CAP (od vydavatelství Bigg Boss), kde dvojice, jinak výtvarně zručných sprejerů, se vyžívá v primitivnosti až neuměleckosti vlastních děl. Pokouší tak celou subkulturu, která reaguje ze značnou nevolí. Postupem let však tento styl propaguje stále více autorů, někteří z nich jsou později neaktivnější ve svém okolí.

Autoři přirozeně vytváří skupiny (slangově crew), pod jejímž jménem pracují a budují její váženost, získávají její ochranu a saturují tak svou osobnostní potřebu příslušnosti. Skupiny hrají významnou roli jak při technické realizaci děl, tak sociální roli, kde mají význam jako nejužšího kruhu autora a plní mýtus o bratrství, rodině. Skupiny mezi sebou vždy soutěží, někdy však i spolupracují nebo přímo vedou boj. Je-li přizván do skupiny začátečník, zastává při tvorbě díla podružné role (např. hlídá, dokumentuje) a na oplátku mu starší mohou předat zkušenosti.

Klíčem úspěchu ve vzájemné soutěži autorů a skupin je kvalita (styl, čistota a náročnost provedení, umístění na významné místo), kvantita (rozměr, rozsah, četnost) a aktuálnost (letitá díla klesají na hodnotě, avšak slavné crews z dob dávno minulých mají o to větší hodnotu). Nejvyšší hodnotou z pohledu místa je tradičně jako mobilní nosič díla (vlak, metro, tramvaj); proto velký význam mají takto vybavené metropole. Není-li k dispozici metro pak alespoň vlaky či hromadná doprava. Výrobně nejmladší vůz má nejvyšší hodnotu, díky snaze výrobců se před graffiti chránit, například pomocí kamerových systémů. Velký význam má pro subkulturu cestování a práce v cizině, často je cílem evropské metropole s metrem, v zájmu jsou i dosud nepostižené asijské země.

Hodnocení a zpětnou vazbu poskytuje subkultura, reakce veřejnosti nemají přímý význam. Veřejnost skrze média není schopna vnímat graffiti jako výtvarný projev, sami autoři jim příliš nevychází vstříc a ani o to nestojí. Nezdařené publikace veřejných médií jsou v komunitě buď předmětem výsměchu nebo pohoršení. Jsou-li autoři z vnějšku kategorizování do rolí vandalů a teroristů, tak sami tyto symboly přijímají do svých prezentací a vnímají je jako ocenění. Nadšení autoři jsou ochotni pracovat na dílech každou noc, nejméně několikrát týdně po léta svého mládí.

Je-li autor zároveň i raperem, může předávat zkušenosti a pravidla v textech svých skladeb. Nejvyšší dosažitelnou metou graffiti je king, za něhož může být autor v rámci subkultury považován. Postupem času se obě subkultury (rap a graffiti) stále více odštěpují, a přestávají existovat původní vazby. I když dnes již dospělí autoři považuji svou průpravu v graffiti jako důležitou zkušenost a výbavu do běžného života, kam se zpravidla zařadí po bok někdejších dospělých na úkor kariéry v subkultuře.[10][11][1]

• spreje (can) s různými typy trysek (cap) a širokou barevnou škálou
• fixy a zvýrazňovače (marker, squeezer)
• rytí a leptání do skla
• akrylové barvy nanášené štětcem
• latexové barvy s válečkem a teleskopickou tyčí využívaná na velkorozměrová díla, jednobarevná pozadí
• gumoasfaltové barvy
• šablona (stencil) v kombinaci se sprejem; využívá se jedné nebo více šablon pro barevné složky jednoho obrazu vyráběné ručně nebo řezané plotrem. Příprava probíhá mimo cílový prostor, jejich aplikace je výrazně rychlejší, nevyžaduje řemeslnou zdatnost autora díla, někdy ani autorství myšlenky. Dílo nemusí být jen prostá kopie, může být součástí globální hry.

Graffiti na vrtulníku Mi-6 na bývalém letišti Chodynka v Moskvě

Každý autor si volí své jméno, pseudonym, které se stává načas jeho erbem a obvykle textovým obsahem graffiti. Jedná se krátká slova nebo zkratky (např. DTK), často anglicky znějící slova (Terror) nebo slova bez původního významu (Cae, Rweka) komolený výraz (Ecrouem) nebo slovo s číslicí odkazující na newyorskou tradici Taki183 (Wladimir 518). Důležitou roli hraje zvučnost a věrnost jménu. Vytvoří-li autoři seskupení, volí také společné jméno, často složené z počátečních písmen původců, zpravidla 2 až 4 klíčových členů (např. DRUK, ZDG), počet písmen nemusí odpovídat počtu autorů.

Dalším textovým obsahem graffiti může být i poezie, verš nebo slovní hříčka. Mimo styl písma může být předmětem nebo doplňkem díla i obraz, zakomponovaný do prostředí, ve kterém je vytvořen nebo obraz klasické koncepce např. piktogramy, loga, karikatury.

Ve výtvarném ztvárnění písma je ceněn především tvar a stavba znaků, jejich spojité vazby, ladnost tahů, jasné barvy, kontrastní hrany, provedení stínů, obtahů a výplní, prostorová stylizace znaků. Až na výjimky podléhá styl tradici odkazující k počátkům graffiti. Možnost porušit tradice a čistotu stylu však je možné demonstrovat na skupině CAP (Crew Against People, Praha). Ta převzala styl opovrhovaných začátečníků (nedokonalé tvary, křivé tahy, jednoduchá, infantilní stylizace, často je obsahem karikující obrázek nebo textové sdělení) upřednostnila primitivní a hrubé techniky (válečky, štětky, štětce, postřikovací stroj) a zaměřili se na méně veřejné prostory (chátrající budovy, technická infrastruktura). Vzbudila v komunitě velké rozpory, ale výsledkem bylo akceptování cap-stylu, ne však jako hlavní proud. Skupina je tvořena také studenty VŠUP vydává od roku 2004 vlastní magazín Upstream.

Využití podchodu jako hledáčku zobrazené kamery, České Budějovice

Autoři ze subkultury graffiti se nevnímají jako umělci ani svá díla jako umění. Záporný vztah je také ale dán jejich nevyjasněností definice umění a spojení umění s oficiální kulturou a existující obavou o ztrátě ilegáliti. Graffiti jako jeden z technických postupů je absolventy uměnovědných škol využívána, dostávají se tak i do galerií. Ale i díla ulice si do galerií cestu nachází ať už z potřeby subkultury (např. setkání Graffix session), nebo z pozvání kurátora (např. City’s Celebrities! Street Art & Graffiti v rámci Bienále grafického designu Brno 2008, nebo přehlídka Infiltrace 2004 v Oblastní galerii Liberec).

Legální mural art v Praze 10 v sousedství sportovního centra Gutovka.

Většinou populace je však graffiti vnímáno jako vandalství a je možné ho postihovat na základě trestního zákoníku České republiky. Ten umožňoval autora nelegální graffiti obvinit za trestný čin podle výše škody § 257 „poškozování cizí věci“; od novely zákona roku 2001 již vždy přímo podle § 257b za trestný čin, čímž se odlišuje tvrdším výchozím postihem od jiného vandalství.[18] V roce 2009 přechází tato právní úprava do nového trestního zákoníku (Zákon č. 40/2009 Sb, účinnost od 1.1.2010) pod § 228 odst. 2, s ohledem na ustanovení odst. 3 a 4. Podle toho hrozí každému takovému sprejerovi trest odnětí svobody do 1 roku, v případě dalších uvedených okolností až na 6 let.

Autoři děl považují možné tresty uložené soudem za nutné riziko a dopadení policií jako motivaci k vyšší opatrnosti. To pak posiluje jejich postavení v subkultuře. Díky tomu je policie a stereotypní představitelé společnosti také předmětem jejich vzkazů a hrátek, nebo také přímo cílem (policejní služebny).

Jednou z uplatňovaných metod obrany státní správy a samosprávy je nulová tolerance a postavení graffiti na rovinu běžného destrukčního vandalství (např. Tony Blair ve Velké Británii^[ujasnit]), odměnu za dopadení autora. V Brně byl předmětem vtipů pouličních autorů nekompromisní primátor v letech 1998 až 2002 Petr Duchoň, který boj s graffiti subkulturou začlenil do svého politického programu a stal iniciátorem paragrafu § 257b novely trestního zákona v roce 2001, odmítl legální plochy.

Autoři graffiti etický problém cizího majetku nevnímají, nebo si připouštějí respekt k soukromému majetku. Ale skutečnost, že veřejný prostor je vyhrazený těm, kdo si ho legálně koupí (např. reklama) je pro ně nezvaný a nelegitimní. Přes prvotní snahu působit ilegálně, vyvíjí zástupci společnosti i subkultury snahu vyčlenit legální plochy, kde je možno se realizovat. Tyto plochy jsou pak užívány zpravidla jako tréninkové, kde místní autoři píšou pod jinými pseudonymy.

Další možnou metodou obrany proti graffiti je jeho moderování; navázání spolupráce subkultury s vnějším světem, objednání autorů graffiti na výmalbu vybraných ploch, avšak s regulovaným obsahem. Dále vyčlenění míst pro jakoukoliv tvorbu (Praha,[19] Zlín, Havířov, Moravská Třebová, Třebíč, Vsetín, Brno). V zahraničí se tato metoda osvědčila, příkladem je galerie Graffiti Snösätra ve Stockholmu.

Také radnice městských částí si někdy objednávají za cenu barev úpravu veřejných míst nahrazující nebo předcházející nelegální tvorbě, zpravidla se jedná o podchody pro pěší nebo o štítové stěny obytných domů nebo o technologické stavby (např. Praha 10[20][21]). Neobvyklá není ani objednávka úpravy fasády prodejny soukromé firmy či rodinného domu.[22][23]

Ukázky vandalské tvorby a související terminologie:

• 
  Tag
• 
  Piecy
• 
  Piecy
• 
  Chrom
• 
  Panel
• 
  Panel
• 
  Wholecar
• 
  Sketch
• 
  Charakter
• 
  Obchod s potřebami pro tvorbu graffiti, Tver (Rusko)