Sociální patologie

Ke konceptu sociální patologie se úzce váže pojem norma. Jejím porušením totiž vznikají jevy, jež do tohoto předmětu studia řadíme a jimiž se zabývá. Norma je pravidlo, které reguluje chování člověka v každé společnosti a vytváří tak sociální řád. Definuje určité způsoby chování v daném kontextu jako přiměřené a jiné jako nepřijatelné.[3] Normy jsou buď nepsané, a tudíž je nelze sankcionovat (vhodné oblečení do divadla), nebo jsou psané a podle práva vymahatelné (vražda je trestným činem). Každá sociální norma není a ani nemůže být dodržována stejným způsobem. Podoba normy závisí na místě (jiné normy jsou v Evropě a jiné zase v arabských zemích), na čase (jiné normy byly ve středověku a jiné jsou dnes). Normy jsou tedy dynamické.[4] Tato obtížnost definování normality způsobuje obtížnost vymezování patologického chování. V každé společnosti ale existuje nepsaný toleranční limit, jakási míra variability snášenlivosti k chování a dodržování norem druhými jednotlivci.[2] Překročení limitu můžeme vnímat jako odchýlení od normy.

Ke zkoumání patologických jevů je nutné vymezení dalších souvisejících pojmů. Deviace je kterákoliv odchylka od normální struktury nebo funkce a můžeme ji pozorovat u jakéhokoliv jevu v přírodě či společnosti. Pojem deviace je na rozdíl od patologie hodnotově a emocionálně neutrální. Sociální deviace je porušení či odchýlení od některé sociální normy chování, nerespektování požadavků, které na individuum nebo skupinu klade určitá norma.[2][3] Deviace se obecně vyskytuje ve všech společnostech.

Deviace (tzn. odchylka) může být:

- Negativní: alkoholismus, drogová závislost, týrání, vandalismus aj.

- Pozitivní: přehnané dodržování etikety, abstinence aj.[4]

Herbert Spencer je britský filosof a sociální teoretik, zastánce tzv. „organistického proudu“ pohledu na společnost, výrazně ovlivnil formování sociální patologie jako samostatné disciplíny. Spencerova koncepce klade důraz na podobnost rysů lidské společnosti a biologického organismu. Spencer jako jeden z prvních přišel s tezí, že podobně jako příroda prochází biologickou evolucí, společnost se vyvíjí tzv. sociální revolucí. Hledal také paralelu mezi klasickým onemocněním (patologií biologickou) a chorobou sociální. Podle Spencera jsou sociálními chorobami nejohroženější lidé, kteří se nedokážou dobře adaptovat ve strukturální diferenciaci společnosti. Odtud vyplývá jeho princip „přežití nejpřizpůsobivějšího“.[4]

Sociální patologii se později věnoval i významný francouzský sociolog Émile Durkheim. Podle Durkheima nejsou činy lidí tvořeny jen jednáním, které vždy odpovídá společenskému řádu. Říká, že každý čin se dělí z hlediska „žádoucnosti“ na dvě kategorie: na činy normální a patologické. „Žádoucnost“ podle Durkheima nemůžeme předem stanovit, protože činy, které se nám zdají být normální – žádoucí – mohou za jistých okolností být patologickými a naopak. Kritérium normality se podle Durkheima stanoví podle průměrného jedince.[6]

Durkheim tedy považoval sociální patologii za vědu o chorobných a nepříznivých skutečnostech, činech a způsobech chování, jež se odchylují od stanovených norem dané společnosti, ale zároveň se stávají její organickou součástí.[3]

É. Durkheim zavedl do sociologické teorie pojem anomie. Anomie (z řec. nomos= zákon; anomie= bezzákonnost) je stav společnosti, ve kterém přestávají platiti zákony, a to ve smyslu nejen právním, ale i morálním. Ve své původní teorii hovoří o turbulentních sociálních změnách moderního světa, jež mají za následek hroucení tradičních hodnot, norem a jejich systému. To vyvolává chaos a značné sociální problémy, které Durkheim spojoval s anomií – pocity nezařazenosti a bezradnosti. Tento stav vede k nejistotě a následně i k patologickému jednání.[2][4] Svou teorii rozvinul na příkladu sebevraždy v díle Sebevražda: Sociologická studie z roku 1897.

Předmětem zkoumání sociální patologie je problematika sociálně patologických jevů. Jedná se o variabilní škálu jevů, které vnímáme jako nechtěné, nežádoucí nebo až nepřijatelné. Každý takový jev má svoji míru společenské nebezpečnosti.[2]

Na základě předmětu zkoumání lze sociální patologii rozdělit na jednotlivé okruhy, jež zahrnují specifické znaky:

Závislosti – (alkohol, drogy, počítače, mobilní telefony, workoholismus)

• Závislosti se dělí na látkové a nelátkové, které se podobají ve vývoji, průběhu, některých projevech i léčbě.[7] První skupina závislostí vzniká při častém užívání psychoaktivních látek, které mají vliv na lidskou psychiku i chování. Nejrozšířenějšími psychoaktivními látkami jsou alkohol a nikotin, jejichž užití je ve většině zemí legální.
• Do druhé skupiny řadíme nejen závislosti na práci (workoholismus) nakupování (oniománie) nebo moderních technologiích jako jsou mobilní telefony, internet a počítače, ale například i poruchy příjmu potravy (anorexie, bulimie) či patologické hráčství (gambling, gaming).[3]

Agresivita – Způsob chování jedince za účelem ublížení jinému jedinci, organismu či poškození nějakého předmětu. Agrese může mít různé příčiny stejně jako různé cíle.

• Vandalismus – specifický typ agresivního chování, kdy dochází k ničení převážně veřejných předmětů.[3]
• Sebevraždedné chování – jeden z příkladů autoagrese, kdy jedinec dobrovolně ukončuje svůj život nejčastěji oběšením [2] či požitím léků.

Kriminalita a delikvence (krádeže, vraždy, znásilnění) – Kriminalita je souhrn trestných činů, které se ve společnosti vyskytly a vyskytují.[2]

Sexuální aberace (= odchylky) (pedofilie, nekrofilie, zoofilie, hypersexualita, voyerismus) Sexuální aberace jsou odchylky od normálního sexuálního života. Rozlišují se dvě skupiny, podle toho, zda se jedná a poruchy sexuální orientace (pedofilie, nekrofilie, zoofilie) či poruchy sexuálního chování (nymfomanie, sadismus).[8]

Prostituce

Poruchy chování zapříčiněné duševní poruchou

Dysfunkce a afunkce rodiny – V těchto případech dochází k porušení či úplnému vymizení  základních funkcí rodiny.  Děti jsou často vystaveny týrání, zanedbávání či zneužívání, jež vede k psychickým problému, pocitům ztráty bezpečnosti či neschopnosti začlenit se do běžného života.[2]

Speciální kapitolou jsou pak sociálně patologické jevy dětí a mladistvých, u kterých hraje velkou roli právě vliv rodiny. Nejčastějšími poruchami chování u této skupiny společnosti jsou například záškoláctví, lhaní (konfabulismus) či šikana jako speciální typ agrese.[9]

Na příčiny sociálně patologického chování lze nahlížet z různých hledisek a existuje řada teoretických přístupů, které se pokoušejí vysvětlit danou problematiku. Obecně se definují tři ústřední teoretické směry, které zahrnují mnoho dílčích teorií.[2]

Tři hlavní teoretické směry:

1. biologicko-psychologická teorie

2. sociálně psychologická teorie

3. sociologická teorie [2]

Prevence je považována za nejefektivnější formu boje proti sociálně patologickým jevům. Podílí se na ní lékaři, psychologové, pedagogové, sociologové a organizátoři veřejného života.[11]

Primární prevence sociální patologie se soustředí na celou společnost a jejím cílem je předcházet sociálně patologickému chování a vést ke zdravému životnímu stylu.[12]

Primární prevence se dělí na specifickou, zaměřující se přímo na určitý sociálně patologický jev, a nespecifickou, která obecně podporuje zdravý životný styl a zdravé sociální chování. K primární prevenci jsou důležité zájmové, sportovní aktivity ve volném čase nebo například přednášky a besedy.[13]

Ve školství k primární prevenci slouží tzv. Minimální preventivní program, který si každé školské zařízení vytváří samo. Je to komplexní program aktivit a spadá pod něj vzdělávání žáků v rámci vyučování, ale stejně tak i školní nabídka volnočasových aktivit.[14]

Sekundární prevence je určena ohroženým jedincům či funguje jako včasná intervence. Pod sekundární prevenci spadají především linky důvěry, krizová centra či psychologické poradny. Tyto instituce mají poskytnout psychologickou péči, poradenství či krizovou intervenci.[12]

Terciární prevence se zabývá jedinci, u kterých se již sociálně patologický jev rozšířil, a má předejít dalším škodám, popřípadě opakovanému propuknutí jevu.[13] Terciární prevenci sociální patologie poskytují psychiatrické ústavy nebo léčebny závislostí.[15]