Soňa Červená

Soňa Červená (* 9. září 1925 Praha) je česká herečka a operní pěvkyně, mezzosopranistka a altistka,[1] dcera českého spisovatele a kabaretiéra[2] Jiřího Červeného a Žofie rozené Bergerové, později podruhé provdané Veselíkové (1896–1948); je pravnučka královéhradeckého výrobce a vynálezce žesťových hudebních nástrojů Václava Františka Červeného[3] a královéhradeckého malíře a fotografa Adolfa Russe.[4]

Soňa Červená
Soňa Červená (2012)
Základní informace
Narození9. září 1925 (96 let)
Praha
Československo Československo
Povoláníoperní zpěvačka, herečka
Nástrojehlas
Hlasový obormezzosoprán a alt
OceněníArtis Bohemiae Amicis (2011)
medaile Za zásluhy 1. stupeň (2013)
Čestné občanství Prahy 2 (2018)
Čestné občanství hlavního města Prahy
RodičeJiří Červený
PříbuzníVáclav František Červený, praděd
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Soňa Červená v roce 2013

Život a kariéra

Dětství a mládí

Rodiče se brzy rozvedli, druhý matčin manžel zemřel v roce 1938 a Soňa Červená se později musela vypořádat s odloučením od obou biologických rodičů, protože byli vězněni v koncentračních táborech; o nezletilou dívku se starali němečtí opatrovníci.[5] Bavila ji jízda na koni a krasobruslení,[6] v uměleckých sklonech měla podporu především od otce.[5] Ve 40. letech byla tři roky šťastně[7] provdána za Františka Slabého, majitele továrny na výrobu čokolády. Ten se po nátlaku StB rozhodl pro emigraci, ke které se jeho manželka kvůli matce a smlouvám v divadle odmítla připojit.[6][7][8] O jeho dalším životě či smrti nezískala žádné informace a byla neustále pronásledována StB, proto se s ním nechala v jeho nepřítomnosti rozvést.[9] Za ironické se dá považovat, že v pražském bytě, kde bydlela, byl vybudován archiv StB.[7]

Počátky kariéry

První divadelní zkušenosti získala v muzikálu Divotvorný hrnec. Hrála rovněž ve filmu, například v komedii Poslední mohykán (1947). Následně se rozhodla věnovat opeře, v letech 1952–1958 působila ve Státním divadle v Brně.[1] Poté v roce 1958[10] přešla do Berlína, do opery Unter den Linden. Zde zpívala role v operách Claudia Monteverdiho, Georga Friedricha Händela a Christopha Willibalda Glucka. Za tyto role obdržela poprvé v roce 1961 čestný titul „komorní pěvkyně“ (Kammersängerin). Famózní úspěch jí přinesla role Carmen v inscenaci dirigenta Herberta Kegela. Toto provedení bylo v roce 1960 úspěšně nahráno na gramofonové desky. Roli Carmen pak zpívala na nejpřednějších světových scénách 156krát.[7]

V této době se ji ke spolupráci marně a bezvýsledně snažila získat východoněmecká Stasi i československá StB, která na ni vedla osobní svazek č. 10324 již od roku 1951. Emigrovala posledním otevřeným přechodem z východního Berlína 4. ledna 1962.[11]

Zahraniční angažmá

Po emigraci zpívala v operách v Západním Berlíně, Kolíně nad Rýnem, Hamburku, Dortmundu, Mnichově, Wiesbadenu, Frankfurt nad Mohanemu, Norimberku, Stuttgartu, Vídni a San Franciscu. Druhý titul "komorní pěvkyně" jí byl udělen ve Frankfurtu nad Mohanem. Vedle legendární Carmen se proslavila i v rolích verdiovských (Azucena v opeře Trubadúr, Ulrika v opeře Maškarní ples, Amneris v opeře Aida), wagnerovských (Brangäne v opeře Tristan a Isolda) a straussovských (Herodias v opeře Salome a Klytaimnéstra v opeře Elektra). Významnou složkou byly role v operách Leoše Janáčka Její pastorkyňa, Káťa Kabanová a cyklus písní Zápisník zmizelého. Vystoupila i v řadě dalších rolí skladatelů 20. století, jako byli Alban Berg, Igor Stravinskij, Benjamin Britten, Hans Werner Henze, Gian Carlo Menotti, Luigi Nono a György Ligeti. Po ukončení operní kariéry působila jako herečka v divadle Thalia v Hamburku. Zde spolupracovala mimo jiné s osobnostmi jako režisér Robert Wilson nebo hudebníci Tom Waits a Lou Reed.

Zpět v Česku

Po několika desítkách let strávených v emigraci se vrátila zpět do vlasti a dodnes stále aktivně vystupuje. Mimořádný ohlas měla opera Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila Zítra se bude... (premiéra 8. dubna 2008), kde hrála postavu Milady Horákové.[12] Filmový záznam opery byl pořízen režisérem Janem Hřebejkem.

Ocenění

V roce 2002 obdržela od Nadace Život umělce cenu SENIOR PRIX za uměleckou činnost.[13]

V roce 2004 obdržela Cenu Thálie jako zvláštní cenu kolegia, 6. ledna 2011 jí na prknech Stavovského divadla udělil ministr kultury medaili Artis Bohemiae Amicis. Dne 28. října 2013 ji prezident Miloš Zeman vyznamenal medailí Za zásluhy.

Po Soně Červené byla pojmenována planetka, objevená českou astronomkou Lenkou Kotkovou, roz. Šarounovou, v srpnu roku 1995 na Ondřejově. Jedná se o planetku č. 26897 a tato nese nyní jméno "Cervena".[14][15][16]

Bibliografie
  • Stýskání zakázáno, 1999
  • Stýskání zažehnáno, 2017

Filmografie

Odkazy

Reference
  1. Soňa Červená [online]. Český hudební slovník osob a institucí. Dostupné online.
  2. ČERVENÝ, Jiří. Červená sedma. [s.l.]: Orbis, 1959. 304 s.
  3. ČERVENÁ, Soňa. Můj Václav. [s.l.]: Opus, 2001. 143 s. ISBN 80-900314-8-X.
  4. Zápis o narození a křtu Jiřího Červeného [online]. [cit. 2021-10-12]. Dostupné online.
  5. Jakpak je dnes u nás doma?. Místa Paměti národa [online]. [cit. 2020-09-11]. Dostupné online.
  6. Soňa Červená: Ať mě nikdo neopěvuje. Dvojka [online]. 2020-01-01 [cit. 2020-09-11]. Dostupné online. (česky)
  7. Soňa Červená to sama uvádí v dokumentu Červená Olgy Sommerové (2017)
  8. Židovská obec v Praze. www.kehilaprag.cz [online]. [cit. 2020-09-11]. Dostupné online.
  9. Soňa Červená: Musíme se odnaučit lhát –. neovlivni.cz [online]. [cit. 2020-09-11]. Dostupné online.
  10. Český film : herci a herečky I, s. 175.
  11. Jiří Černý, Ani za deset let neudělala StB z altistky špiónku, Hospodářské noviny, 22. září 2009, dostupné online
  12. BRABEC, Jan. Žena, která zkusila porazit čas. Týdeník Respekt. 2008/05/10.
  13. Pavel Sršeň: Soňa Červená – Nic nesmí umřít proto, abych já žila!, In: Život umělce, nadační listy, č. 15/září 2009, vyd. Stušková, str. 17
  14. http://planety.astro.cz/planetky/1819-seznam-planetek?skupina=26
  15. http://planety.astro.cz/planetka-26897
  16. Informační zpravodaj Národního divadla, č. 6, únor 2018, 135. sezona 2017–2018, Národní divadlo, Praha, 2018, str. 5

Literatura
  • ČERVENÁ, Soňa. Stýskání zakázáno : kousek mého divadelního děje-spisu a země-spisu. Brno: Opus musicum, 1999. 239 s. ISBN 80-900314-4-7.
  • Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 146, 175, 355.
  • FIKEJZ, Miloš. Český film : herci a herečky. I. díl : A–K. 1. vydání (dotisk). Praha : Libri, 2009. 750 s. ISBN 978-80-7277-332-9. S. 175.
  • JANOTA, Dalibor; KUČERA, Jan Pavel. Malá encyklopedie české opery. Praha : Paseka, 1999. 347 s. ISBN 80-7185-236-8. S. 42.
  • Postavy brněnského jeviště : umělci Národního, Zemského, Státního a Národního divadla v Brně : Český divadelní slovník. III, 1884–1994 / uspoř. a red. Eugenie Dufková, Bořivoj Srba. Brno : Národní divadlo, 1994. 791 s. S. 769–770.
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 209.
  • ČERVENÁ, Soňa. Stýskání zažehnáno. Praha: Academia, 2017. ISBN 978-80-200-2964-5
  • ČERVENÁ, Soňa. Stýskání zakázáno. Praha: Academia, 2019. Přepracované a doplněné 4. vydání ISBN 978-80-200-2952-2

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.