Smlouva o zákazu jaderných zbraní

Smlouva o zákazu jaderných zbraní (též TPNW z anglického Treaty on the Prohibition of Nuclear Weapons) je první právně závaznou mezinárodní dohodou, která v úplnosti zakazuje jaderné zbraně, přičemž konečným cílem je jejich celkové odstranění. Byla přijata dne 7. července 2017, otevřena k podpisu dne 20. září 2017 a vstoupila v platnost dne 22. ledna 2021. Smlouva prošla hlasováním na Valném shromáždění OSN podle plánu dne 7. července se 122 hlasy pro, 1 proti (Nizozemsko) a oficiálně se zdržel hlasování Singapur.[1][2][3]

Pro ty státy, které jsou jejími smluvními stranami, smlouva zakazuje vývoj, testování, výrobu, hromadění, rozmisťování, převádění, používání a hrozbu použití jaderných zbraní, jakož i asistenci a podporu zakázaných činností. Státům vyzbrojeným jadernými zbraněmi, které se připojují ke smlouvě, tato určuje časový rámec pro jednání vedoucí k ověřené a nevratné likvidaci jejich programů jaderných zbraní.

Členské státy

Smluvními stranami Smlouvy o zákazu jaderných zbraní se může stát celkem 197 států, včetně všech 193 členských států OSN, Cookových ostrovů, Svaté stolice, států Palestina a Niue. Do července 2021 smlouvu ratifikovalo nebo k ní přistoupilo 55 států, naposledy Seychely v červenci 2021.[4]

České Ministerstvo zahraničí upozornilo, že připojení k dohodě by bylo v rozporu se závazky Česka v NATO. O podpisu či dokonce ratifikaci úmluvy prý proto vláda neuvažuje.[5]

Postoje

Podle Mezinárodní kampaně za zrušení jaderných zbraní (ICAN), koalice nevládních organizací, patří mezi přední zastánce smlouvy o zákazu jaderných zbraní Irsko, Rakousko, Brazílie, Indonésie, Mexiko , Nigérie, Jižní Afrika a Thajsko. Všech 54 afrických národů (všechny kromě jednoho buď podepsaly nebo ratifikovaly Pelindabskou smlouvu z roku 1996 o vytvoření zóny bez jaderných zbraní na kontinentu) a všech 33 národů Latinské Ameriky a Karibiku (již v r. zóna bez jaderných zbraní podle smlouvy z Tlatelolco z roku 1967) se přihlásilo ke společným regionálním postojům podporujícím smlouvu o zákazu. Jednání se zúčastnilo 10 národů Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN), které uzavřelo Smlouvu o zóně bez jaderných zbraní v jihovýchodní Asii, ale Singapur se hlasování zdržel.

Žádná jaderná velmoc však nevyjádřila smlouvě o zákazu podporu, dokonce řada z nich, včetně USA a Ruska, vyjádřila výslovný nesouhlas. Severní Korea byla jediným jaderným státem, který hlasoval pro zahájení jednání o zákazu. Mnoho nejaderných členů Severoatlantické aliance (NATO) spolu s Austrálií a Japonskem se také vymezuje vůči dohodě o zákazu, protože věří, že americké jaderné zbraně posilují jejich bezpečnost. Členové Severoatlantické aliance se při přijímání TPNW zdrželi hlasování.[5] Několik z nich předložilo prohlášení, v němž tvrdí, že smlouva bude „neúčinná při odstraňování jaderných zbraní“ a místo toho požadují rozšířit implementaci článku VI Smlouvy o nešíření jaderných zbraní. Po přijetí smlouvy vydaly stálé mise Spojených států, Velké Británie a Francie společné prohlášení, v němž uvedly, že nemají v úmyslu smlouvu „podepsat, ratifikovat nebo se někdy stát jejím účastníkem“.

Na rozdíl od postavení vlád v řadě zemí několik nedávných průzkumů veřejného mínění - včetně Austrálie a Norska - prokázalo silnou podporu veřejnosti při vyjednávání o mezinárodním zákazu jaderných zbraní.

Předchozí smlouvy

Smlouva o nešíření jaderných zbraní z roku 1970 stanovila, že se státy, které vlastní jaderné zbraně, zaváží k jadernému odzbrojení, zatímco státy, které nevlastní jaderné zbraně, se vzdají práva je vyrábět nebo je jinak získávat.

Jedním z dalších pokusů omezit vývoj jaderného arzenálu byla dohoda mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. Smlouva o likvidaci raket středního a krátkého doletu z roku 1987 zakazovala výrobu, zkoušky a rozmisťování pozemních raket a střel s plochou dráhou letu s doletem od 500 do 5500 kilometrů a spolu s tím omezovala možnosti jaderných zbraní. Spojené státy a Rusko díky smlouvě INF podle oficiálních informací zlikvidovaly 2692 raket krátkého a středního doletu: 1846 z toho bylo sovětských a 846 amerických. Smlouvu USA vypověděly v roce 2019.[5]

„Zbraně, které jsou zapovězeny mezinárodními smlouvami, jsou víc a víc vnímány jako nelegitimní,“ píše v prohlášení ICAN a připomíná zákaz biologických zbraní z roku 1972, chemických z roku 1993 či nášlapných min z roku 1997.[5]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Treaty on the Prohibition of Nuclear Weapons na anglické Wikipedii.

  1. Treaty banning nuclear weapons approved at UN: Supporters hail step towards nuclear free world as treaty is backed by 122 countries. The Guardian. July 7, 2017. Dostupné online [cit. August 9, 2017]. (anglicky)
  2. UN: Nuclear weapons ban treaty to enter into force [online]. 2020-10-24 [cit. 2020-10-25]. Dostupné online. (anglicky)
  3. United Nations Conference to Negotiate a Legally Binding Instrument to Prohibit Nuclear Weapons, Leading Towards their Total Elimination, 27 April to 22 May 2016 [online]. [cit. 2017-07-07]. Dostupné online. (EN)
  4. Disarmament Treaties Database: Treaty on the Prohibition of Nuclear Weapons [online]. [cit. 2021-03-03]. Dostupné online. (anglicky)
  5. ČT24: Nová smlouva OSN zakazuje nukleární zbraně. Jaderné velmoci ji ale nepodporují, 22. 1. 2021

Související články
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.