Kostel svatého Filipa a Jakuba (Arbesovo náměstí)

Románský kostelík sv. Jakuba v Zahradách či na Újezdě, sestávající z polokruhové apsidy a čtverhranné lodi, stál na místě dnešního Arbesova náměstí zřejmě již na počátku 13. století,[1] resp. již ve 12. století,[2] nejspíše v jeho 2. polovině,[3] někdy je zmiňován i původ v 11. století.[4]

Později byl goticky přebudován.[1] Vnější rozměry lodi byly podle archeologického výzkumu 12,2 × 8,2 m. K plochostropé lodi přiléhala na východě pravoúhle odstupněná apsida zaklenutá konchou. Zdivo tvořily opukové kvádříky o výšce 22–25 cm. Apsidu dole obíhal nízký sokl, nahoře obloučkový vlys nesený třemi lisénami. Loď měla v bočních stěnách dvojici půlkruhově zaklenutých oken, apsida podobná dvě menší okna, západní stěnu lodi prolamoval jednoduchý portál.[3]

18. října 1333[3][4] při něm byla zřízena plebánie, stal se farním kostelem osady Újezd.[2] Část osady, rozdělené karlovským opevněním Malé Strany, patřila abatyším klášteru sv. Jiří na Pražském hradě, kterým náleželo též podací právo ke kostelu.[1][3] Ke kostelu patřil též hřbitov, dvůr a farní zahrada. Na mohutné podezdívce byla postavená věž se zvonicí, původně dřevěná.[1]

V husitských dobách fara zanikla a kostel byl pravděpodobně poškozen,[3] později jej Pražané obsadili utrakvisty, ještě v roce 1619 je uváděn jako nekatolický.[1] Koupí Smíchova přešlo v roce 1594 patronátní právo na staroměstskou obec.[3] Po bělohorských událostech připadl kostel pod malostranskou farnost (sv. Václav,[2][3] sv. Mikuláš).[1] Od roku 1702 (1700[3]) až do znovuzřízení farnosti v roce 1749[1] jej měli ve správě jezuité z blízkého dispenzáře.[3]

Roku 1749 byl kostel přestavěn barokně.[1] Loď byla rozšířena směrem na západ.[3] Na jižní straně byla postavena nová, tentokrát zděná věž, a byla vybavena třemi většími a jedním malým zvonem, ve spodní části věže byla sakristie. Původní podloží kostela bylo zasypané do úrovně zbraslavské silnice, byla prolomena nová okna[1] a stará románská byla zazděna[4] a bylo vybudováno nové průčelí s nikou se sochou žehnajícího Spasitele s jablkem světovlády a po stranách nad průčelím stály sochy sv. Filipa a Jakuba[1] od Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa[3], zároveň bylo rozšířeno zasvěcení kostela a umístěn nový hlavní oltářní obraz. Čtyři vedlejší oltáře byly zasvěceny Panně Marii Pomocné, sv. Barboře, sv. Prokopu a sv. Janu Nepomuckému. Byla vystavěna nová hřbitovní zeď a kostnice.[1]

Roku 1749 zde byla zásluhou staroměstského primátora Jana Václava Vejvody ze Stromberka obnovena fara, pod niž spadaly Smíchov, Zlíchov, Radlice, Hlubočepy[3] a Červený mlýn.[1] Matriky zde byly vedeny od roku 1761.[2] Bohoslužby zde bývaly střídavě česky a německy, postupně však němčina ustupovala a po roce 1870 se tu kázalo jen česky.[1] Stalo se tak po události, kdy na začátku německého kázání představeného pražského alumnátu Dr. Tersche farníci odcházeli a když to dr. Tersch uviděl, údajně zvolal: „Počkejte, lidičky, já umím také česky!“ a zbytek kázání přednesl v češtině. Němčina se pak používala jen při zádušních mších za farníky německé národnosti.[4].

Roku 1875 byla zřízena zlíchovská farnost u kostela sv. Filipa a Jakuba, čímž se smíchovská farnost zmenšila jen na Smíchov a Radlice.[1]

Roku 1791 byl hřbitov zrušen císařským dekretem zakazujícím pohřbívání uvnitř sídel (zprvu jej nahrazoval Malostranský hřbitov na Smíchově[3]), roku 1831[1] či 1833[3][4] byl i s kostnicí zlikvidován[5]. Původní úroveň hřbitova zvýšila navážka a zhruba od 50. let začaly být zastavovány parcely kolem nově tvořeného náměstí,[3] které se v letech 1860–1895 jmenovalo Kostelní a po zboření kostela pak v letech 1895–1920 Jakubské, než bylo přejmenováno na Arbesovo.[3] Kvůli zvýšení okolního terénu se do kostelíku sestupovalo po několika schodech a kostelík byl vlhký a při deštích sem občas zatékalo.[4]

Kostel ze zadní strany, akvarel z roku 1891 od Karla Liebschera

V souvislosti s průmyslovým rozvojem Smíchova v 19. století a nárůstu počtu obyvatel se nejprve v 60. letech uvažovalo o dalším rozšíření kostela nebo o novostavbě na místě původního hřbitova.[3] V roce 1866 bylo rozhodnuto o výstavbě nového, většího kostela.[1] V roce 1875 byl však farní patronát přenesen na smíchovské zastupitelstvo a obec pro nový kostel koupila pozemek proti radnici. 18. září 1881 byl položen základní kámen a už 27. září 1885 byl nový kostel sv. Václava vysvěcen.[3] Od té doby význam původního kostela upadal,[1] konaly se zde jen například křtiny nebo poutní bohoslužby na svátek Filipa a Jakuba.[4]

František Ekert v roce 1884 kostel popisoval: „Jest to malá, ani slohem, ani zařízením svým nevynikající budova, na níž pouze stará románská polokruhová apsida povšimnutí zasluhuje. … Ač kostelík ten nevyniká, zasluhuje, aby i po dokončení nového farního chrámu pro ctihodné stáří své nadál zachován byl.“[3][6]

V letech 1891–1892[3] byl kostel zbořen v rámci likvidace městských hradeb v oblasti Újezda.[1] Rozzlobený dav vinil radnici z neuctivosti vůči starému kostelíku a srocoval se i před domem starosty Elh(e)nického,[1][4] hrozilo fyzické napadení členů rady města, Peluňka, stavitele Cuřína, obchodníka Krupky a starosty Elhenického.[4] Smíchovský farář Švehla dav uklidňoval sdělením, že rozhodnutí přišlo z konzistoře, nikoliv z radnice,[1] Václav Sedláček ve svých Dějinách Smíchova uvádí i možnost, že za demolicí kostelíka mohl stát i sám farář Vincenc Švehla. Ten údajně, jako jedna z nejvlivnějších osob na radnici, prohlásil starý kostel za zbytečný a bránící rozvoji (Sedláček ho podezírá, že se obával rozdělení farnosti, které by znamenalo snížení jeho beneficia). Komise pak došla k závěru, že kostel nemá historickou hodnotu a hrozí jeho sesutí a doporučila ho zbourat s tím, že v něm umístěná umělecká díla budou přenesena na Malvazinky. Výstavba nového kostela na Malvazinkách byla také tématem farářovy promluvy při poslední mši ve starém kostele.[4] Ta se konala 12. října 1891, dva týdny poté začaly demoliční práce.[7] Na náměstí pak vzniklo tržiště s centrální sroubenou boudou.[1][3] Demontáž soch byla doprovázena dalšími emotivními projevy. Když se nedařilo sejmout sochu Krista, stohlavý plačící dav si to vykládal jako znamení proti zboření kostela. A když se sochu na provazech podařilo uvolnit a ta se zavěšená otočila čelem ke kostelu, dav volal: “Kristus se loučí! Obrátil se od nás! Chce zpět!“ Při pokládání na valník se socha obrátila opět směrem k lidu a jako jediná ze soch zůstala ve vertikální poloze. Lidé se vrhali k vozu, sochu líbali, poklekali k modlitbě, vůz doprovázeli procesím. Rozdrobený stavební materiál si lidé odnášeli na památku.[4]

Na výstavbu nového novorománského kostela sv. Filipa a Jakuba, na hřbitově na Malvazinkách, vysvěceného roku 1896, bylo využito románské opukové zdivo původního kostela[3] a byly sem přeneseny socha Spasitele, sochy sv. Filipa a Jakuba a staré zvony.[1] Kříž, který původně stál před kostelem, byl umístěn na zahradě městského chudobince.[4] Slavné filipojakubské poutě byly po zbourání kostela na čas přeneseny na Dětský ostrov, ale už nikdy nedosáhly původní obliby.[4]. Jan Zázvorka v roce 1927 pro Arbesovo náměstí projektoval puristický sbor Církve československé husitské, avšak přednost dostalo zachování tržiště.[3] V roce 1956 provedl dr. Ivan Borkovský archeologický výzkum románských základů.[3]. Zbytky základového zdiva, skryté pod navážkami parkové úpravy náměstí, byly k 9. 5. 2003 prohlášeny kulturní památkou pod rejstříkovým číslem 100262.[8]. Na místě, kde kostelík stával, je údajně v dlažbě vyznačen kříž.[4]

Před likvidací stavby a během jejího bourání byly některé odstrojené části zařízení a fragmenty stavby převezeny do Národního muzea v Praze. Patří k nim například obraz z hlavního oltáře nebo dřevěné články barokní kazatelny.

• BÖHM, Josef: Monografie města Smíchova, Smíchov 1882, s. 40-48
• HANSL, František: Smíchovsko a Zbraslavsko, Praha 1899, s. 372-373
• TAUBENEK, Karel: Smíchov, pamětní list III. národní slavností ve prospěch Ústřední matice školské. Praha 1885, s. 3-4; dostupné online
• EKERT František: Posvátná místa královského hlavního města Prahy, díl II., Praha 1883, s.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Kostel svatého Filipa a Jakuba na Wikimedia Commons

• Kresba kostela