Slíďákovití

Charakteristickým znakem je pro ně uspořádání očí do tří zřetelných, příčných řad. První řada je složena ze čtyř nejmenších očí a leží na rozhraní čela a temene. Druhou řadu tvoří dvě největší oči. Třetí řada je od druhé dost vzdálená, takže spolu tvoří lichoběžník, blížící se svým tvarem téměř čtverci. Nohy jsou silné, opatřené třemi drápky a skopulou (chomáčkem přilnavých chloupků), která slíďákům usnadňuje pevné uchopení kořisti, když se jí zmocní rychlým výpadem. Na holeních, metatarzech a tarzech se vyskytují četné trichobotrie (chloupky schopné vnímat zvuk a vibrace). Klepítka mohutná a krátká se zoubky v okolí žlábku. Hlavohruď klenutá, delší než široká. Zadeček protáhlý, vejčitý srovnatelný s hlavohrudí. Zbarvení v různých odstínech hnědé, někdy s výraznou kresbou. Tři páry snovacích bradavek, kribelum i kolulus chybí.[1][2]

Některé druhy předou sítě, jiné obývají podzemní nory, které mohou být v některých případech doplněny i padacími dvířky. Mnohé druhy si nebudují žádný pavučinový úkryt. Všichni slíďáci jsou epigeičtí živočichové – to znamená, že pobíhají a loví výhradně na povrchu půdy. Typické pro ně je, že samice nosí kokon s vajíčky připevněný k zadečku, později, po vylíhnutí larev, nosí tyto larvy na zadečku, pečuje o ně a chrání je až do jejich první ekdyze. Kokony slíďáků mají různé tvary, některé samičky vytvářejí kokon kulatý (např. rody Alopecosa, Arctosa, Lycosa, Hygrolicosa, Piratula či Trochosa), samičky rodu Pardosa vytvářejí nejčastěji kokon zploštělý, čočkovitý, někdý s viditelným lemem. Kokon bývá zprvu bílý ( u některých druhů světle šedý nebo světle hnědý) a postupně se, tím jak ho samička nosí stále sebou, ušpiní a dostane jednotnou světle šedou barvu. Tím, že má kokon připředený ke snovacím bradavkám, může během této doby přijímat potravu, na rozdíl od pavouků, kteří nosí kokon v chelicerách a potravu v tomto období samice vůbec nepřijímají (v ČR např. lovčík hajní). Pavouci této čeledi jsou rozšířeni téměř po celém světě kromě polárních oblastí a obývají ve volné přírodě prakticky všechny biotopy.[1][2]

Pavouci jsou součástí potravního řetězce a slouží jako potrava mnoha druhům živočichů. Ptáci v době hnízdění, kdy živí mladé pouze živočišnou stravou, uloví velké množství, především ve dne aktivních pavouků. U sýkorek jsou pavouci převažujícím typem stravy. Někteří ptáci sbírají i kokony s vajíčky a používají je jako výstelku hnízda, nebo z nich vyzobávají vajíčka. Pro epigejcké slíďáky jsou další významnou skupinou parazitické vosičky hrabalky, které pavouka paralyzují žihadlem, poté na něj nakladou vajíčko a vylíhlá larva pavouka postupně stráví. Mnozí bezobratlí parazitují i na vajíčkách v kokonech, pro slíďáky jde o lumky a pakudlanky. Dalšími významnými parazity jsou hlístice a pavouky napadají i houby rodu Gibellula. Pavouci většinou nemají žádné střevní parazity, protože nasávají již natrávenou tekutinu z těla oběti a ještě ji účinně filtrují přes husté ochlupení v okolí ústního otvoru.[1][2]

Slíďáci jsou z velké části denní pavouci, žijící na zemi. Proto jsou zbarveni tak aby splynuli s prostředím biotopu, který přednostně obývají. Zbarvení je většinou šedohnědé, hnědé až tmavě hnědé, často s podélnými pruhy, které pomáhají splynout s podrostem. Pomáhá i účinná metoda, kdy rychle běžící slíďák náhle zastaví a tím se ztratí predátorovi předpokládajícímu směr jeho útěku. Výrazné mimikry u našich slíďáků chybí.[2]

Někteří pavouci této čeledi patří k největším pavoukům Evropy. V ČR velmi vzácný slíďák tatarský (Lycosa singoriensis) je největším Evropským pavoukem, na Slovensku žije veliký slíďák jižní (Hogna radiata). Ve Středomoří žijící slíďák tarentský (Lycosa tarantula) býval dříve považován za velmi jedovatého a nebezpečného pavouka. Při jeho kousnutí se doporučoval divoký tanec (tarantela), který měl, podle legendy, pokousanému zachránit život. Jeho lidový název tarantule je dnes používán pro sklípkany (někdy i obecně pro pavouky).[1]

• Slíďák hajní (Pardosa lugubris)
• Slíďák lesní (Alopecosa taeniata)
• Slíďák dřevomilný (Acantholycosa lignaria)
• Slíďák tatarský (Lycosa singoriensis)
• Slíďák mokřadní (Pardosa amentata)
• Slíďák lužní (Pardosa prativaga)

Čeleď zahrnuje několik podčeledí. V ČR jsou zastupeny tyto: Evippinae (Xerolycosa), Lycosinae (Alopecosa, Arctosa, Aulonia, Lycosa a Trochosa), Pardosinae (Acantholycosa a Pardosa) a Piratinae (Hygrolycosa, Pirata a Piratula). Determinace (rozlišení) některých druhů v rámci této čeledě, či v rámci jednotlivých rodů, může být někdy problematické a pro lajka téměř nemožné. Seznam obsahuje jen rody a druhy vyskytující se v Čechách (podle Kůrka a kol.[1])

• 
  Slíďák vřesovištní, Alopecosa fabrilis, samice v noře
• 
  Slíďák vřesovištní, Alopecosa fabrilis, samice
• 
  Slíďák černobílý, Aulonia albimana, samec
• 
  Slíďák mokřadní, Pardosa amentata, samec
• 
  Slíďák mokřadní, Pardosa amentata, samice a samec
• 
  Slíďák mokřadní, Pardosa amentata, samice s kokonem
• 
  Slíďák, samice s larvami prvního instaru na zadečku
• 
  Slíďák rodu Trochosa napadený parazitickým organismem – patrný na boku zadečku