Fotografická deska

První dochované fotografické pokusy provedl roku 1826 vynálezce a fotograf Nicéphore Niépce na cínovou desku, na kterou byla nanesena vrstva světlocitlivého asfaltu. První rozšířený fotografický způsob – daguerrotypie – pracoval s měděnými postříbřenými deskami. Ferrotypie používala desky železné. Nejrozšířenějším materiálem fotografických desek bylo sklo. Používalo se počínaje mokrým kolodiovým způsobem až po suché želatinové desky. Těžké želatinové desky byly v běžné fotografické praxi v první polovině 20. století zcela vytlačeny fotografickým filmem. Pro speciální účely (fotogrammetrie, astronomie) se ale používaly až do osmdesátých let 20. století.

První skleněné desky použil roku 1847 Niepce de Saint-Victor. První negativ na skleněnou desku pořídil v roce 1839 vynálezce John Herschel.[1][2] Byl také první, kdo použil pojmy negativ a pozitiv[3] a snímek[2]. Desky byly opatřeny kolodiovým povlakem, který se musel za mokra exponovat.[4] Podrobněji viz článek o kolodiovém procesu. Od roku 1871 probíhaly pokusy objevit suchý fotografický materiál. Na přelomu století se nakonec podařilo zjednodušit fotografický proces objevem suchých panchromatických desek A. Miethem a A. Traubem s kompletní a korektní škálou šedé barvy. Roku 1904 v Lyonu bratři Lumièrové představili první autochromové desky, které se daly reprodukovat barevným tiskem. S těmito deskami začali experimentovat například Edward Steichen, Jacques Henri Lartigue nebo Heinrich Kühn.[4]

Forma fotografické emulze nanesené na skle zmizela ze spotřebitelského trhu počátkem 20. století, protože se začaly vyrábět pohodlnější a odolnější filmy. Přesto se fotografické desky používaly profesionální astronomickou komunitou ještě do 90. let 20. století. Takové desky reagovaly na přibližně 2 % světla, které se k nim dostane.

Skleněné desky byly v porovnání s filmem daleko lepší pro kvalitu výzkumného zobrazení, protože byly extrémně stabilní a méně náchylné k ohnutí anebo zkřivení, speciálně při velkoformátových políčkách širokoúhlého zobrazování. Mnohé známé astronomické průzkumy byly zaznamenané pomocí fotografických desek, včetně první Palomar Observatory Sky Survey (POSS) v 50. letech, následujícího POSS-II průzkumu v 90. letech a UK Schmidt průzkumu jižních deklinací. Mnoho observatoří, včetně Harvardovy univerzity a Sonneberg Observatory, udržují velké archívy fotografických desek, primárně pro historický výzkum proměnlivých hvězd. Použití fotografických desek výrazně upadlo od raných 80. let 20. století, když byly nahrazeny CCD zařízeními. CCD fotoaparáty mají několik výhod oproti skleněným deskám, včetně vysoce účinné, lineární odezvy na světlo a jednoduchosti zachycení obrazu a zpracování. Naproti tomu i největší formáty CCD (např. 8 192 × 8 192 pixelů) stále nemají rozlišení většiny fotografických desek, což donutilo moderní průzkumné kamery používat velké pole CCD čipů. Životnost elektronických dat a datových formátů (jako například FITS) je též nejistá.^[zdroj?]