Skalka (Hazlov)

Skalka (německy Rommersreuth[2]) je vesnice spadající pod obec Hazlov v okrese Cheb, kraji Karlovarském. V roce 2011 zde trvale žilo 128 obyvatel.[3]

Skalka
Lokalita
Charaktervesnice
ObecHazlov
OkresCheb
KrajKarlovarský
Historická zeměČechy
Zeměpisné souřadnice50°10′38″ s. š., 12°16′7″ v. d.
Základní informace
Počet obyvatel128 (2011)[1]
Katastrální územíSkalka u Hazlova (4,49 km²)
Nadmořská výška612 m n. m.
PSČ351 32
Počet domů12 (2011)[1]
Skalka
Další údaje
Kód části obce38121
Kód k. ú.638129
Geodata (OSM)OSM, WMF
multimediální obsah na Commons
Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Geografie

Skalka leží asi 2 kilometry severozápadně od Hazlova a 5 kilometrů jihovýchodně od Aše. Na severu sousedí s vesnicí Výhledy, a zhruba 2 kilometry jihozápadně se nachází Lipná. Skalka se nachází na úpatí Goethova vrchu, v nadmořské výšce 612 metrů. V blízkosti vesnice se nachází chráněné křemenné útvary zvané Goethovy skály.

Historie

První písemná zmínka o Skalce pochází z roku 1224.[4] Do roku 1868 patřila vesnice pod obec Hazlov. Poté se stala samostatnou obcí spolu s dnes již zaniklou vesnicí Otov (Ottengrün[2]). Skalka byla častým cílem turistů díky nedalekým křemenným valům, kde se pravidelně zastavoval básník Johann Wolfgang von Goethe. Před 2. světovou válkou žilo ve Skalce skoro 300 obyvatel. Po odsunu německého obyvatelstva nebyla oblast plně dosídlena, a počet obyvatel značně poklesl. Od roku 1970 patří Skalka opět pod obec Hazlov.

Zajímavostí je, že když se J. W. Goethe v okolí zastavoval, spojoval německé jméno obce (Rommersreuth) s římským osídlením. Jedná se však o chybný Goethův výklad, protože římská kolonizace zde nebyla nikdy doložena. Goethe se však se svou teorií svěřil místnímu faráři, který poté tuto myšlenku začal prezentovat v tehdejším vědeckém světě, a oblast tak zpopularizoval.

Vývoj počtu obyvatel

Vývoj počtu obyvatel[5]
Rok 1850 1930 1947 1961 1970 2001
Počet obyvatel 358 295 123 80 28 125

Památky

  • Památník obětem 1. světové války odhalený v roce 1925 se zachoval v dobrém stavu, na rozdíl od památníku v sousedních Výhledech. Tomu možná značně přispělo to, že se nachází na ohrazeném soukromém pozemku.
  • Boží muka se zde nacházejí dvoje, jedny z nich pocházejí z roku 1856, na druhých již nejsou nápisy čitelné.
  • Hrázděný dům č. 29 s hrázděnou stodolou jsou součástí statku chebského typu. Statek je však ve velmi špatném stavu.
  • Goethovy skály jsou chráněnou přírodní památkou.

Goethovy skály

Goethovy skály jsou chráněné křemenné útvary přibližně 1 kilometr západně od Skalky. Někdy bývají také nazývány Skalní město. V minulosti byly ale známy především jako Rommersreuthské Švýcarsko (odvozeno od jména obce). Jejich části jsou využívány též k horolezectví. Ze Skalky sem vede cesta značená modrou turistickou značkou. U silnice 64 se poté nachází Goethův kámen, do kterého nechala ruská velkokněžna Marie Pavlovna vsadit v roce 1894 desku, která připomíná Goethovy návštěvy zde.

Turistika

Skalkou prochází cyklotrasy 2057 (z Hranic do Chebu) a 2064 (ze Skalky do Táborské), a modrá turistická značka vedoucí z Hazlova, přes Goethovy skály, Aš, Háj a Doubravu až do Studánky.

Galerie

Reference

  1. Historický lexikon obcí České republiky – 1869–2011. 21. prosince 2015. Dostupné online.
  2. Vyhláška ministerstva vnitra č. 22/1949 Sb., o změnách úředních názvů míst v roce 1948. Dostupné online.
  3. Český statistický úřad. Statistický lexikon obcí České republiky 2013. Praha: Český statistický úřad, 2013. 900 s. Dostupné online. ISBN 978-80-250-2394-5. S. 264.
  4. Český statistický úřad. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005 (1. díl). Praha: Český statistický úřad, 2006. 760 s. Dostupné online. ISBN 80-250-1310-3. S. 340.
  5. Vývoj počtu obyvatel mezi lety 1850 a 2001, podle publikace "Obce Ašska v proměnách času, Kolektiv autorů, 2008"

Externí odkazy

Literatura

  • Historicko-turistický průvodce č. 15, Český Les (2000)
  • Obce Ašska v proměnách času, kolektiv autorů, Muzeum Aš (2008)
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.