Sine cura

Hugo Kapet byl před svým nástupem na trůn opatem laikem celkem pěti klášterů[2]

Počátky institutu svěřování církevních úřadů a obročí do správy jsou písemně doloženy již v době svatého Ambrože (zemřel r. 397).[2] V té době však taková beneficia získávaly pouze osoby, které přijaly svěcení, resp. tonzuru.

Velký rozmach udělování církevních úřadů sine cura animarum proběhl ve Franské říši, zejména za vlády Merovejců. Tato praxe postupem času nerespektovala původní vymezení a začala se využívat pro přátele vládnoucích panovníků. Zejména britští a francouzští panovníci si přisvojili moc do těchto úřadů dosazovat době loajální osoby, které nebyly v některých případech duchovní (ani nebyl brán ohled na jejich duchovní kvality), pouze čerpali finanční prostředky generované úřadem či klášterem.

Nejčastějším příkladem instituce svěřené do správy býval klášter, jehož představený se pak nazýval opat-komendátor (popř. opat laik). Takové posty zahrnovaly příjem z kláštera, ale nevyžadovaly po držiteli titulu, aby byl členem mnišské komunity, daného řádu či aby na místě pobýval. To vedlo k tomu, že mnišskou komunitu vedl převor, klášter byl připraven o velké množství prostředků a zároveň nemohl samostatně rozhodovat o svém fungování. Opati laici či opati-komendátoři často sídlili daleko od svých nominálních klášterů a v mnoha případech jich měli ke správě svěřených několik (tato praxe též vedla k mnohoobročnictví). Tato praxe byla Tridentským koncilem zakázána. Po Druhém vatikánském koncilu bylo od svěřování sine cura upuštěno.

Duchovní správu vykonávají výhradně kněží nebo biskupové. Pokud je potřeba ustanovit správce v materiálních věcech bez správy duší, užívá se titul administrator in materialibus, který může být svěřen mimo jáhna či jiného kněze i laikovi.

Jako sine cura (sinekura) mohou být v přeneseném významu slova označeny funkce bez odpovědnosti a větších povinností, avšak odměna za tuto práci je nadstandardní.[3]