Short Solent

Short S.45 Solent byl celokovový hornoplošný létající člun, poháněný čtyřmi motory Bristol Hercules.[1]

Typ mohl mít kapacitu 24 pasažérů pokud byl v lůžkové konfiguraci anebo až 36 pokud disponoval jen místy k sezení. Pasažérské kabiny (čtyři na horní palubě a dvě na dolní) mohly pojmout buď čtyři lůžka anebo šest sedadel. Na horní palubě byl vedle kuchyňky i salónek, sloužící také jako jídelna; na dolní palubě byly dvě šatny, toalety a tři nákladové prostory. Letová posádka se skládala z pěti letců (dva piloti, navigátor, radiooperátor a palubní technik v samostatném oddělení za kokpitem vedle paland posádky) a dvou stevardů obsluhujících pasažéry.[2]

Short Solent 2 G-AHIN „Southampton“ sloužil BOAC na její johannesburské lince mezi lety 1948 a 1950.

Solent 4 Aquila Airways G-ANAJ „City of Funchal“ u kotviště č. 50 southamptonských doků, srpen 1955.

Solent 2 zavedený BOAC v roce 1947 mohl nést 34 pasažérů a 7 členů posádky. Mezi lety 1948 a 1950 BOAC provozovaly své Solenty třikrát v týdnu na lince Southampton-Johannesburg, jejíž trasa vedla nad tokem Nilu a přes východní Afriku. Let trval čtyři dny, včetně zastávek na noc. Solenty na ní nahradily typ Avro York.[3] Poslední let Solentu na této lince odstartoval z kotviště č. 50 v Southamptonu 10. listopadu 1950, čímž současně skončil provoz létajících člunů u BOAC.[4]

Tasman Empire Airways Limited (TEAL) provozovaly mezi lety 1949 až 1960 celkem pět Solentů 4 na svých pravidelných linkách mezi Sydney, Fidži a Aucklandem. Poslední let Solentu společnosti TEAL proběhl 14. září 1960[4] mezi Fidži a Tahiti, a stroj který jej uskutečnil, imatrikulace ZK-AMO pojmenovaný „Aranui“, je nyní muzejním exponátem. Solenty TEAL mohly nést až 45 pasažérů a všechny varianty typu poskytovaly značný prostor a vysokou úroveň pohodlí, v porovnání s tehdejšími i moderními pozemními letadly.

Několik Solentů, odkoupených od BOAC a TEAL, provozovaly i Aquila Airways na jejich trasách ze Southamptonu na Madeiru a Kanárské ostrovy. 15. listopadu 1957 havaroval Solent 3 Aquila Airways, G-AKNU, nedaleko Chesselu na ostrově Wight, poté co dva z jeho motorů zaznamenaly ztrátu výkonu.[5] Při nehodě zahynulo 45 z 58 osob na palubě. Komerční provoz létajících člunů ve Spojeném království skončil 30. září 1958, poté co Aquila Airways ukončily svou linku na Madeiru.

• Short Solent 4 ZK-AMO „Aranui“ původně provozovaný Tasman Empire Airways Limited nejdříve mezi Mechanics Bay v aucklandském přístavu a Rose Bay v Sydney, dokud nebyl v rozpisu letů nahrazen pozemními vrtulovými stroji. ZK-AMO pak byl přesunut na ikonickou „Coral Route“ z Aucklandu na Fidži, Samou, Cookovy ostrovy, Tongu a Tahiti, dokud i na ní nebyl v září 1960 nahrazen pozemními stroji. ZK-AMO byl plně restaurován a uchován v Museum of Transport and Technology (MOTAT) v Aucklandu. Krátce byl vystaven pod širým nebem, v době kdy byla v letech 2010/2011 rozšiřována letecká pamětní kolekce Keitha Parka.

• Solent 3 původně patřící BOAC, později vlastněný Howardem Hughesem byl zachován, a je vystaven v Oakland Aviation Museum v kalifornském Oaklandu;[6] tento stroj se krátce objevil ve filmu Dobyvatelé ztracené archy, trikem upravený do podoby dobově správnějšího Boeing 314 Clipper.[7]

• Solent 2

civilní verze vyvinutá ze stroje Short Seaford vyráběná pro BOAC, 12 exemplářů vyrobených v Rochesteru[8]

• Solent 3

S.45 Seaford konvertovaný na civilní dopravní stroj. 7 exemplářů - 6 vyrobeno na Queen's Island v Belfastu, 1 v Hamble.[8]

• Solent 4

poháněný motory Bristol Hercules 733, čtyři exempláře vyrobené v Belfastu.[8]

Exteriér stroje ZK-AMO zachovaného v MOTAT.

• Austrálie Austrálie
  • Trans-Oceanic Airways
• Nový Zéland Nový Zéland
  • Tasman Empire Airways Limited
• Spojené království Spojené království
  • Aquila Airways
  • British Overseas Airways Corporation
• Spojené státy americké Spojené státy americké
  • South Pacific Airlines

Jediným vojenským užitím bylo testování britským Marine Aircraft Experimental Establishment v roce 1950.

Údaje podle Barnese a Jamese[9]

Interiér Solentu společnosti TEAL zachovaný v Museum of Transport and Technology v Aucklandu.

• Posádka: 7
• Kapacita: 34 pasažérů
• Délka: 26, 7 m (87 stop a 8 palců)
• Rozpětí: 34,4 m (112 stop a 9 palců)
• Výška: 10,44 m (34 stop a 3¼ palce)[4]
• Nosná plocha: 138,1 m² (1487 čtverečních stop)
• Prázdná hmotnost: 21 664 kg (47 760 lb)
• Maximální vzletová hmotnost: 35 381 kg (78 000 lb)
• Pohonná jednotka: 4 × hvězdicový motor Bristol Hercules 733
• Výkon pohonné jednotky: 1 690 hp (1 261 kW)