Severozápadní průjezd

Francis Crozier, velel jedné z lodí ve výpravě Johna Franklina. Po Franklinově smrti převzal velení nad celou expedicí. Po opuštění lodi se snažil dosáhnout pevniny, avšak při cestě zahynul se všemi účastníky.

Ve středověku se v Evropě rozrůstaly obchodní styky s dálným východem, hlavně s Čínou. Námořní cesty byly nejvýhodnější, protože lodě dokázaly dopravit mnohonásobně více zboží než obchodní karavany cestující po souši. Nejvýhodnější cesta kolem Afriky byla obsazena Portugalci, a tak se ostatní mocnosti snažily najít jiné cesty do Číny. Někteří pluli kolem světa, kolem Ameriky a přes Tichý oceán, jiní se pokoušeli najít cestu severními moři. Na severu v Labradorském moři byl celá staletí hledaný průjezd souostrovím, jako jedna z možných obchodních cest z Evropy do Číny.

19. století

K zásadnímu posunu v průzkumu severozápadní cesty došlo v 19. století. Výpravě Willama Parryho se roku 1819 podařilo doplout až k Melvillovu ostrovu. Této i dalších Parryho výprav se zúčastnili další významní výzkumníci, John Ross a jeho synovec James Clark Ross, který na výpravě roku 1831 jako první lokalizoval severní magnetický pól.

Dalším pokusem najít průjezd měla být Franklinova výprava z roku 1845 na osvědčených plachetnicích Erebus a Terror vybavených parními stroji. Expedice roku 1847 doplula k Ostrovu krále Viléma, ale skončila smrtí všech členů expedice. Po ztracené výpravě pátrala po další dvě desetiletí z iniciativy britské vlády a manželky Johna Franklina řada polárních výprav. Přestože se žádné výpravě nepodařilo proplout celou severozápadní cestu, přispěly tyto expedice zásadním způsobem k probádání celé oblasti.

Roald Amundsen, první polárník, kterému se podařilo pokořit Severozápadní průjezd

Poprvé proplout celým arktickým souostrovím a celým průjezdem a tak dokázat, že cesta po moři existuje se povedlo až na počátku 20. století norskému polárníkovi Roaldu Amundsenovi na lodi Gjøa ve směru z Atlantského oceánu k Beringově průlivu. Náročná expedice započala v roce 1903. V zimním období však byla loď uvězněna v ledu, a tak expedice prováděla daleké výpravy s cílem co nejvíce prozkoumat Kanadské arktické souostroví. Objevili dosud neznáme pobřeží Viktoriina ostrova. Kromě toho prováděli různá meteorologická a astronomická pozorování. Po dvou přezimováních se v srpnu roku 1905 loď uvolnila a pokračovala v plavbě mezi ostrovy na západ, avšak u ústí řeky Mackenzie musela výprava znovu přezimovat. Následující rok 30. srpna 1906 dosáhla Beringova průlivu, čímž byl překonán Severozápadní průjezd na jedné lodi.

Dnes je průjezd arktickým souostrovím vzhledem k obtížným klimatickým podmínkám dopravně a ekonomicky nevyužit.[2] Cesta je využívána především v letních měsících vědeckými výpravami. Dnes ledy v důsledku oteplování tají a některé světové mocnosti uvažují nad využitím cesty k dopravě ropy z Aljašky, ale na průjezd si dělá nároky Kanada, která tvrdí, že se jedná o její výsostné území a s plány ostatních nesouhlasí. Spojené státy americké však prohlašují, že je to mezinárodní území.[3] Rovněž mezinárodní ekologické společnosti jsou proti záměru vozit přes toto nedotčené území ropu. Poukazují na to, že Kanadské arktické souostroví je téměř neobydlené a lidskou populací nedotčené území.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Northwest Passage na anglické Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Severozápadní průjezd na Wikimedia Commons
• Northwest Passage - The Canadian Encyclopedia Archivováno 2. 1. 2007 na Wayback Machine
• Severozápadní průjezd na Geology.com
• Historie Severozápadního průjezdu na stránkách United States History