Schmittova vila

Schmittova vila neboli Schmittův zámek v Českém Dubu v Libereckém kraji je i s přilehlým parkem zapsaná jako kulturní památka v Ústředním seznamu nemovitých kulturních památek České republiky.[1] Památkově chráněný areál bývalého sídla textilního podnikatele Franze Schmitta v místní části Český Dub IV je zároveň součástí městské památkové zóny Český Dub, vyhlášené 10. září 1992.[2] Vila Franze Schmitta slouží jako domov pro seniory, provozovaný městskou příspěvkovou organizací Domov důchodců Český Dub.[3]

Schmittova vila
(Schmittův zámek)
Vila textilního podnikatele Franze Schmitta
v Českém Dubu
Účel stavby

sídlo českodubského továrníka, domov pro seniory

Základní informace
Slohnovorenesanční
ArchitektiGustav Sachers, Carl Eduard Adolf Petzold
Výstavba18731874
StavitelFranz Schmitt
Současný majitelLiberecký kraj (objekty čp. 39, 40 a 42, které spravuje Domov důchodců Český Dub), město Český Dub (park, čp. 64)
Poloha
AdresaZámecká čp. 39, 40 a 42, V Parku čp. 64, Český Dub IV, okres Liberec, Česko Česko
UliceZámecká
Souřadnice50°39′46,08″ s. š., 14°59′39,94″ v. d.
Další informace
Rejstříkové číslo památky43964/5-5248 (PkMISSezObrWD)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Historie

V místě, které se nachází severozápadně od historického centra města mezi pravým břehem potoka Ještědky a dnešními ulicemi Zámeckou a V Parku stával kdysi rozlehlý hospodářský dvůr, zvaný Michalovský.[1] Po polovině 19. století bývalý barokní panský dvůr zakoupil od rodiny Rohanů vlivný severočeský průmyslník Franz Schmitt a v letech 1873–1874 si zde nechal postavit reprezentativní rodinné sídlo, připomínající zámek.[3][4] Přestavba areálu se uskutečnila podle projektu libereckého architekta Gustava Sacherse. Celý komplex se skládá ze samotné vily v podobě novorenesančního zámku a dalších objektů, jako je hospodářská a správní budova, konírny, vrátnice a rozlehlý park.[1] Stavba Schmittovy vily do určité míry koresponduje s předchozím projektem Gustava Sacherse, což byla vila Johanna Liebiega mladšího v Liberci-Kristiánově, postavená v letech 1870–1872.[4]

Autorem proměny rozlehlých ploch v krajinářský park anglického typu, která se uskutečnila v roce 1869, byl známý německý zahradní architekt Eduard Petzold (1815–1891), jenž se mimo jiné proslavil dokončením parku v Muskau v Horní Lužici, založeným výstředním hrabětem (a nadaným uměleckým zahradníkem) Hermannen von Pückler-Muskau. Prvním dílem Eduarda Petzolda v Českých zemích byl projekt úpravy parku u zámku ve Smiřicích pro libereckého továrníka Johanna Liebiega z roku 1868. Předpokládá se, že Euarda Petzolda se pro realizaci krajinného parku v Českém Dubu podařilo získat díky úzkým vztahům mezi podnikatelskými rodinami Schmittů a Liebiegů.[4][5] Průčelí Schmittovy vily, obrácenému směrem do parku, dominovala litinová konstrukce velké zimní zahrady se skleněnými výplněmi a s centrální kupolí. Tato pozoruhodná stavba zanikla po roce 1945.

K určitým úpravám a přestavbám Schmittova zámku došlo v roce 1907, jak v interiéru dosvědčuje secesní jídelna s dubovým táflováním a řezbářskou výzdobou. Vznikla patrně na základě projektu vídeňského architekta Wilhelma Klingenberga,[4] který se v letech 1905–1907 zabýval secesní přestavbou českodubské radnice a v roce 1906 realizoval také secesní přestavbu vily Schmittova zetě, podnikatele Konráda Blaschky. Příslušníci Schmittovy rodiny museli jako občané německé národnosti v roce 1945 svůj majetek i město opustit. V roce 1950 byl v budově vily zřízen ústav sociálních služeb.[6]

Parkové plochy se původně rozkládaly od Schmittova zámku až k Blaschkové vile. Na počátku 20. století však byl původní průhled parkem k Blaschkově vile uzavřen výstavbou budovy secesní vily čp. 12/IV a následnými úpravami parku. V roce 1996, kdy byl na území Městského parku vybudován českodubský dům s pečovatelskou službou, došlo k dalším změnám podoby parkových úprav.[5]

Franz Schmitt

Franz Schmitt (1816–1883) pocházel stejně jako jeho bratranci Johann a Franz Liebiegovi z východočeského Broumova.[5] Vystudoval chemii na pražské polytechnice, byl na několika zahraničních studijních cestách a další zkušenosti získal během praxe u firem Johann Liebig & Co. v Liberci a Blaschka & Comp. v Hodkovicích nad Mohelkou.[7] Franz Schmitt postupně vybudoval v Podještědí malé textilní impérium, jehož základem bylo pět významných podniků, dva v Českém Dubu a tři v Semilech. V roce 1869 získal Franz Schmitt šlechtický titul a zásluhy o zaměstnanost obyvatel Podkrkonoší byl jmenován čestným občanem města Semil.[8]

S vlastní výrobou potiskovaných látek začal v roce 1843 v bývalé Slukově kartounce v Českém Dubu. Tovární areál tvořily zděné dvou- a třípodlažní budovy, v jejíchž podkroví byly umístěny sklady materiálu. Stroje v továrně byly zpočátku poháněny vodními koly, později zde byly instalovány turbíny. Vedle barevny byla v dalších letech poblíž zámeckého parku a Schmittova zámku postavena tiskárna látek. V době největšího rozmachu výroby před první světovou válkou v této továrně pracovalo 220 dělníků. Většina z nich bydlela na protilehlém břehu Ještědky v kolonii Šestidomy.[8]Na přelomu 19. a 20. století bylo v podnicích, založených Franzem Schmittem a zahrnujících nejrůznější činnosti od tkaní látek, přes jejich úpravu a barvení až po potisk, zaměstnáno kolem 4 500 lidí.[5]

Monumentální hrobka rodiny Schmittů na hřbitově v Českém Dubu

Franz Schmitt měl významný podíl na rozvoji Českého Dubu v 19. století, a to jak z hlediska rozvoje hospodářského, tak i stavebního - usiloval například o vybudování železniční tratě z Hodkovic nad Mohelkou do Českého Dubu, což se mu však nepodařilo prosadit. Podporoval vzdělanost, sociální oblast i spolkovou činnost, v letech 1873–1877 dokonce zastával úřad okresního starosty.[5]

Franz Schmitt měl tři dcery. Když zemřel 24. dubna 1883, stal se nástupcem ve firmě jeho zeť Conrad (Konrád) Blaschka, který pocházel z významné hodkovické podnikatelské rodiny. Konrád Blaschka byl manželem Schmittovy dcery Marie, která zemřela ve věku 20 let, a posléze se oženil s její sestrou Arabellou. Franz Schmitt nechal postavit svému zeti v letech 1880–1881 rodinnou vilu na pozemku jižně od vlastního zámeckého sídla a od sousedního průmyslového areálu. Marie Blaschková, dcera Konráda Blaschky z prvního manželství a vnučka Franze Schmitta, se po roce 1900 provdala za jednoho z nejvýznamnějších členů rodu libereckých Liebiegů – Theodora von Liebiega, známého podnikatele, barona a také jednoho z prvních automobilistů na území Rakouské monarchie.[9]

V roce 1888, pět let po smrti Franze Schmitta, byly v Českém Dubu jeho jménem a jmény příslušníků Schmittovy rodiny pojmenovány některé ulice ve městě, jako například Schmittstraβe, vedoucí směrem do Osečné, Idastraβe na cestě k Mnichovu Hradišti nebo Hedwigstraβe.[5]

Popis

Areál Schmittovy vily

Vila je součástí širšího areálu, který zahrnuje i Schmittovu tiskárnu vlněných látek, zvanou Horní továrna. Tato továrna stojí v bezprostředním sousedství vily. Poblíž Horní továrny se nachází dělnická koloniie Šestidomy (čp. 53–58), kterou navrhl rovněž Gustav Sachers a která sloužila k ubytování firemních zaměstnanců. V interiéru vily se částečně zachovaly původní reprezentativní interiéry, v prvé řadě velký salon s bohatou štukovou výzdobou a dvěma krby se zrcadly a také secesní jídelna z roku 1907.[4]

V budově zámku čp. 39, který je vlastnictví Libereckého kraje, je domov pro seniory, provozovaný příspěvkovou organizací Domov důchodců Český Dub. Nedaleko hrázděného objektu bývalé vrátnice čp. 64 v jižní části někdejšího zámeckého parku je dům s pečovatelskou službou.[10] Ukázky mobiliáře ze Schmittova zámku a z Blaschkovy vily doplnily expozice Podještědského muzea, stejně jako část Schmittovy sbírky uměleckých předmětů, která byla dříve umístěna v jeho vile.[3]

Umělecké sbírky

Franz Schmitt a jeho potomci vlastnili rozsáhlé sbírky uměleckých děl, jejichž výběr byl ovlivněn jak vkusem příslušníků bohaté podnikatelské rodiny, tak i jejich cestami po Evropě. Z původní kolekce sochařských děl ze sbírek F. Schmitta se v českodubském Podještědském muzeu, sídlícím v někdejší Blaschkově vile, zachovaly pouze čtyři práce. Součástí sbírek Podještědského muzea je také portrétní galerie rodiny Schmittů a Blaschků. Mezi obrazy jsou dále zastoupeny například práce rakouských malířů Eduarda a Huga Charlemontových, socha od jejich bratra Theodora Charlemonta nebo krajinomalby výtvarnice Hermine Ginzkey, jejíž život a tvorba byly spjaty s regionem severních Čech a se sousední Lužicí.[5]

Nejpočetnější skupinu dochovaných předmětů představuje kolekce nábytku, který byl původně umístěn ve Schmittově a v Blaschkově vile. Podle soupisu majetku z pozůstalosti po Heleně von Schmitt, který vznikl mezi roky 1937–1944 a je uložený ve Státním oblastním archívu v Liberci, mobiliář ze Schmittova zámku tvořil nábytek barokní, klasicistní, empírový a také exempláře z období biedermeieru. Podle novějších průzkumů je však pravděpodobné, že některé kusy jsou napodobeninami starších vzorů. [5]

Galerie

Odkazy

Reference

  1. Památkový katalog: Vila Franze Schmitta [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2021-02-06]. Dostupné online.
  2. Památkový katalog: Český Dub [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2021-02-06]. Dostupné online.
  3. Památky ve městě: Schmittův zámek, zámecký park [online]. Český Dub: Podještědské muzeum [cit. 2021-02-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-02-12.
  4. Vila Franze Schmitta [online]. [cit. 2021-02-07]. Dostupné online.
  5. TVRZNIKOVÁ, Lenka. Umělecké sbírky Franze Schmitta a rodiny Blaschků v Českém Dubu. (Bakalářská diplomová práce). Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, Filosofická fakulta, katedra dějin umění, 2008. 162 s. Dostupné online.
  6. Vila Franze Schmitta [online]. prazdnedomy.cz [cit. 2021-02-07]. Dostupné online.
  7. Majitel - Schmitt Franz [online]. [cit. 2021-02-07]. Dostupné online.
  8. ŠIMEK, Robert. Na každý prst jeden podnik. Euro.cz [online]. 2008-11-11 [cit. 2021-02-09]. Dostupné online.
  9. Majitel - Blaschka Konrad [online]. [cit. 2021-02-07]. Dostupné online.
  10. Seznam. V Parku 64 [online]. mapy.cz [cit. 2021-02-07]. Dostupné online.

Související články

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.