Sbor Sixtinské kaple

Ludovico Magnasco představuje stavbu kaple papeži Pavlovi III.

Před přenesením papežského sídla do Avignonu (1309) existovalo ve vatikánské bazilice svatého Petra několik hudebních těles, Ta sice dosáhla vysoké prestiže, avšak rychle upadala až téměř zanikla.

Po návratu papežů do Říma v roce 1378 záhy vznikla potřeba obnovy duchovního hudebního tělesa. Papež Sixtus IV. dal krátce po svém zvolení 9. srpna 1471 zadání ke znovuzrození římského hudebního tělesa a výnosem „Collegio dei Cappellani cantori“, položil základ budoucí „Sixtinské kapely“ (slova „Sixtinská kapela“, italsky „Cappella Sistina“ v té době byla synonymem jednoho z nejprestižnějších sborových těles na světě, ačkoli oficiální název sboru zní: Cappella Musicale Pontificia Sistina / Sixtinské papežské hudební těleso).

Výraz „cappella“ v italštině označuje kapli, tedy historicky místo, kde se provozovala duchovní hudba (Sixtinská kaple): toto označení se později stalo synonymem pro „zpěv a cappella“, tzn. vícehlasý zpěv bez doprovodu provozovaný v tomto místě. Název Sixtinská (italsky Sistina) odkazuje na papeže Sixta IV., jenž zavedl liturgické zpěvy v oratoři (kterou nechal postavit a propojit s papežským palácem).

Mezi chlapci „cantori del Coro“ Sixtinské kaple byli svého času také např. pozdější tenorista Beniamino Gigli, či Alberto Sordi, který zpíval soprán v době pontifikátu papežů Pia XI. a Jana XXIII., dále bratři Michettiové, kteří následně založili hudební skupinu "i Cugini di Campagna", nebo Giorgio Brandi, člen téže skupiny. Podle slov Francesca Cossigy byl mezi pueri cantores ve 30. letech 20. století také mladý Giulio Andreotti[1]. Ve sboru zpíval také Alessandro Moreschi, pozdější sopranista a poslední kastrát v hudební historii.