Beniamino Gigli

V roce 1914 získal první cenu v mezinárodní pěvecké soutěži v Parmě.

Jeho operní debut přišel 15. října 1914, kdy hrál Enza v opeře La Gioconda Amilcare Ponchielliho. Role v opeře Mefistofeles mu pak otevřela brány dalších operních domů: Teatro Massimo v Palermu (31. března 1915), Teatro San Carlo v Neapoli (26. prosince 1915), Teatro Costanzi v Římě (26. prosince 1916), La Scala v Miláně (19. listopadu 1918) a nakonec i Metropolitní opera v New Yorku (26. listopadu 1920).

V „Met“ pak prožil nejslavnější roky své kariéry. Jeho vrcholy byly role Edgarda v Donizettiho Lucii z Lammermooru, Rodolfo v Bohémě Giacoma Pucciniho a titulní roli v opeře Andrea Chénier Umberta Giordana.

Po smrti Enrica Carusa v roce 1921 americký tisk Gigliho s oblibou označoval jako „Caruso Secondo“ (Druhý Caruso), k jeho nevelké libosti. S humorem oponoval, že by byl raději „Gigli Primo“. Na prknech Metropolitní opery skončil v roce 1932, po sporech o výši mzdy a celkovém vyhrocení vztahů s ředitelem opery Giuliem Gatti-Casazzou.

Gigli se vrátil do Itálie, kde se stal oblíbeným zpěvákem italského diktátora Benita Mussoliniho. V roce 1937 mu zazpíval fašistickou hymnu Giovinezza, za což byl na konci války kritizován. I přesto však byl návrat na jeviště v roce 1945 triumfální.

V 50. letech však více koncertoval, než vystupoval na operním jevišti. V letech 1935–1953 se též objevil ve dvaceti filmech.