Alberto Sordi

Narodil se v Římě, ve čtvrti Trastevere, do rodiny učitele a hudebníka Pietra Sordiho. Matka Marie Righettiová byla učitelkou na základní škole. Alberto byl posledním z pěti dětí a byl pojmenován na počest staršího sourozence, který zemřel několik dní po narození. S matkou ho pojil velmi úzký vztah až do pozdního věku.

Už ve škole účinkoval v dětském divadle a zpíval ve sboru. V roce 1936 se zapsal na akademii dramatických umění v Miláně, ale byl vyloučen kvůli svému silnému římskému přízvuku.[2] Po návratu do Říma si našel práci ve filmových ateliérech Cinecittà jako komparzista. Objevil se v malé roli římského vojáka ve svém prvním filmu Pád Kartága (Scipione l'africano). V roce 1937 vyhrál konkurz na dabing do amerického filmu organizovaný společností Metro-Goldwyn-Mayer. Byl vybrán, aby namluvil komika Olivera Hardyho a jeho výkon mu přinesl další příležitosti. Jako dabér pracoval až do roku 1956.

V roce 1938 podepsal smlouvu na svou první filmovou roli v historické romanci Princezna Tarakanova.[3] Až do roku 1940 se Sordi pokoušel hrát divadlo v různých společnostech. V roce 1940 byl povolán do armády, ale i během vojenské služby se věnoval umělecké kariéře. Hrál v divadle, filmu, účinkoval v rozhlase. Právě rozhlasové scénky a pořady mu v letech 1946 až 1953 přinesly první veřejné úspěchy. Proslavil se jako hostitel známých osobností v poválečném rozhlasovém pořadu Hovoří k vám Alberto Sordi.[4]

Na divadelní scéně se objevil naposledy v sezóně 1952–1953. Na počátku čtyřicátých let napsal několik písní pod pseudonymem Maestro Gambara, které sám interpretoval.

Více než deset let hrál Sordi pouze menší role v asi dvaceti filmech. V roce 1952 mu režisér Fellini nabídl hlavní roli v komedii Bílý šejk (Lo sceicco bianco). Sordi byl zklamán, že film měl jen malý ohlas, ale už v následujícím roce účinkoval v dalším Felliniho filmu Darmošlapové ( I Vitelloni).[3] Komerční úspěch a velkou popularitu mu však přinesl film Un giorno in pretura (1953), ve kterém Sordi vytvořil postavu Nando Mericoniho, římského chlapce obdivujícího vše americké. V dalších letech Sordi točil až 10 filmů ročně. Účinkoval především v komediích, v nichž vytvořil mnoho postav s typickými prvky národního italského charakteru. Uplatňoval při tom i své muzikální schopnosti. K jeho nejlepším filmům z tohoto období patří válečná komedie Velká válka (La grande guerra), která získala Zlatého lva na MFF v Benátkách v roce 1959. Jeho komické herectví mělo mnoho obdivovatelů, ale i odpůrců a kritiků.

Sordi ve filmu Il Vedovo (1959)

Na přelomu padesátých a šedesátých let se Sordiho herectví proměnilo, začal vytvářet dramatičtější a tragikomické postavy. Patří sem důstojník Alberto Innocenzi ve filmu Všichni domů (Tutti a casa, 1960), zadlužený podnikatel ve filmu Boom (Il boom, 1963) nebo lékař ve filmu Doktor na pokladnu (Il medico della mutua, 1968).

Vytvořil stovky postav, jeho herecký rejstřík byl široký, mimořádné výkony podával i v průměrných filmech. V roce 1972 získal Stříbrného medvěda na filmovém festivalu v Berlíně za roli ve filmu Zatčen na hranici (Lo scopone scientifico). Jednou z divácky nejúspěšnějších komedií se stal film Hezký charakterní Ital v Austrálii hledá krajanku za účelem sňatku (Bello, onesto, emigrato Australia sposerebbe compaesana illibata) z roku 1971. V herecké kreaci Sordi s ironickým nadhledem zvýraznil charakteristické prvky italské povahy. Kritika vysoce ocenila také jeho výkon ve filmu Měšťáček (Un borghese piccolo piccolo) z roku 1977. Úspěšná byla historická komedie Markýz del Grillo (Il marchese del Grillo) z roku 1981, ve které Sordi hrál dvojroli římského šlechtice a obyčejného uhlíře.

Alberto Sordi hrál během své aktivní kariéry v asi 180 filmech. Do několika filmů složil písně, některé z nich sám interpretoval.

Od roku 1966 se věnoval také režii. Natočil celkem 19 filmů, na většině se podílel i po stránce scenáristické. V některých hrál i hlavní roli, např. Dokud je válka, je ještě naděje ( Fino c'è guerra c'è speranza , 1974), Vím, že víš, že vím (Io so che tu sai che io so, 1982) nebo Taxikář (Il tassinaro, 1983). Posledním filmem, který režíroval byl Incontri proibiti, 1998).

V osmdesátých letech nastal určitý pokles popularity související s menším zájmem o italské komedie.

hrobka rodiny Sordi

V Itálii mělo na Sordiho popularitě velký podíl i jeho vystupování v televizi. Účinkoval v řadě televizních pořadů a také vytvořil jako režisér a moderátor čtyři epizody programu Storia di un italiano (1979–1986).

Sordi byl, co se týče jeho soukromého života, diskrétní. Navzdory tomu, že se nikdy neoženil ani neměl děti, měl Sordi několik vztahů, včetně devítiletého románku s herečkou Andreinou Pagnani, která byla téměř o 14 let starší než on.[5]

Sordi byl vychován jako římský katolík. Finančně podporoval organizace zaměřené na lékařskou pomoc a péči o staré lidi.

Sordi byl také velkým fanouškem fotbalového týmu AS Řím.

V Římě prožil prakticky celý život. Od roku 1958 žil až do své smrti ve vile na via Druso v areálu Cararallových lázní společně se svými sestrami a bratrem.

V roce 2001 byla Sordimu diagnostikována rakovina plic. Od té doby omezil své veřejné aktivity. Jedno z posledních vystoupení měl v televizi v prosinci 2001.

Zemřel na zápal plic a bronchitidu ve svém domě v Římě dne 24. února 2003. Rakev byla vystavena dva dny ve zbrojnici Kapitolu, kam se s ním přišlo rozloučit obrovské množství příznivců. Pohřeb se konal 27. února v bazilice sv. Jana v Lateráně za přítomnosti více než 250 000 lidí.[6] Je uložen v rodinné hrobce na Monumentálním hřbitově ve Veranu. Epitaf na náhrobku Sor Marchese, è l'ora je výrok převzatý z jednoho z jeho nejslavnějších filmů, Il marchese del Grillo.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Alberto Sordi na Wikimedia Commons
• Alberto Sordi v Internet Movie Database (anglicky)
• Profil na Find a grave.com