Rovná (národní přírodní památka)

Národní přírodní památka se nachází na louce při severozápadním břehu Rovenského rybníka[7] na západním okraji obce Rovná. Louka leží mezi 416 až 418 metry nad mořem. Celková výměra chráněného území je 2,1583 ha.[8] Území se svažuje od západu k východu, kde jeho hranici tvoří zmiňovaný rybník. Severní hranici tvoří potok, který vtéká do Rovenského rybníka. Západní tvoří v severnější části přilehlé zemědělsky využívané pole, v jižní půlce polní cesta a remízek. V jižním cípu je zakončena další loukou. Na východě louka přiléhá k Rovenskému rybníku.

Rozkvetlý hořec jarní v lokalitě Rovná

Dle místního botanika lokalita sloužila dříve jako obecní pastviště, později se zde hrál fotbal.[9] Největší populace hořce jarního začala růst v místě tehdejších fotbalových branek.[9] První zmapování hořce jarního proběhlo na lokalitě roku 1957 J. Moravcem, který tehdejší populaci odhadoval na přibližně 500 až 1000 kvetoucích kusů na ploše 35 arů.[10] Následná přísná ochrana území měla paradoxně neblahý vliv na populaci hořce, jelikož louku brzy ovládla jiná rostlinná společenstva. Až pravidelné kosení louky vedlo k rozmachu populace hořce.[9] V 80. letech 20. století se odhadovalo, že v lokalitě volně kvete okolo 500 exemplářů hořce jarního, což potvrzuje mapování provedené V. Žílou v roce 1981.[10] Na počátku 80. let 20. století[10] došlo i přes opakovaný zákaz k neplánovanému masivnímu pohnojení louky umělými hnojivy místním zemědělcem z JZD,[10] což mělo zničující dopad na populaci kriticky ohrožené rostliny.[9] K tomu se přidaly změny v obci, kdy pastva postupně skomírala, až se přešlo na mechanické sečení lokality jednou do roka.[11] Do současnosti tak přežilo jen několik jedinců.[7] Na základě vědecké studie bylo v roce 2007 pozorováno 17 kvetoucích lodyh a 2 vyvinuté tobolky, rostliny byly fertilní.[12] V dubnu 2020 byla na lokalitě pozorována pouze jedna kvetoucí rostlina.

V roce 1997 byly na lokalitě dokonce pozorovány jen poslední dvě kvetoucí rostliny, které v následujícím roce uhynuly. V roce 1999 se v lokalitě objevili další jedinci, načež začala soustavná snaha o záchranu druhu.[11] Od roku 1998 bylo na malých územích na místo pastvy zavedeno trhání a rozrušování drnů vedoucí k postupnému nárůstu populace hořce. Mezi lety 1999 až 2002 probíhala v oblasti památky pastva koní, po roce 2002 se ji nepodařilo nadále zajistit.[11] Nicméně produkce semen na lokalitě je nestejnorodá a závislá na počasí v době kvetení.[13] Vlivem snížení jedinců v populaci, což má za následek oslabení genofondu, se začínají projevovat genetické změny, jako například inbrední deprese (snižování počtu semen v tobolce).[13]

Hořec jarní byl dříve rozšířen přibližně na 60 lokalitách na území Česka převážně v oblasti jižních a středních Čech v souvislém výskytu od oblasti mezi řekou Vltavou po Brdy a až po oblast Krumlovska,[14] ale do současnosti (k roku 2011) se zachovaly poslední tři lokality. Na území národní přírodní památky Rovná se jedná o poslední populaci nížinné formy hořce jarního v Čechách, obě lokality horské formy se nacházejí na území CHKO Jeseníky.[15]

V horninovém podloží lokality se nachází skupina moldanubika a to převážně biotitické pararuly, nicméně nedaleko od západní hranice území se nachází v podloží krystalický vápenec. Mateční hornina je zakryta jílovitými či štěrkovitými písky, písčitojílovitou hlínou a fluviálními nivními hlínami[p 1] a vodními sedimenty. Většina plochy lokality je pokryta glejem vznikajícím jako projev kolísání spodní vody v důsledku poklesu hladiny blízkého rybníka.[16] Louka má dle chemismu půdy zásaditý až neutrální charakter, je minerálně bohatá a trvale až čerstvě vlhká.[17]

Flóra

Ohrada s výskytem hořce jarního. V pozadí se nacházejí hybridní topoly, které opadem listí pozměňují chemické složení půdy na lokalitě

Vedle hořce jarního se v oblasti vyskytuje taktéž ostřice Hartmanova (Carex hartmanii), ostřice oddálená (Carex distans),[18] ostřice latnatá (Carex paniculata), ostřice obecná (Carex nigra),[7] ostřice dvouřadá (Carex disticha), prstnatec májový (Dactylorhiza majalis),[7] hořec brvitý (Gentianopsis ciliata),[5] kozlík dvoudomý (Valeriana dioica),[7] hadí jazyk obecný (Ophioglossum vulgatum), zeměžluč spanilá (Centaurium pulchellum), vítod nahořklý (Polygala amarella),[18] a druhy z okruhu pampelišky bahenní (Taraxacum sect. Palustria) jako je pampeliška bažinná (Taraxacum madidum), pampeliška bavorská (Taraxacum bavaricum), pampeliška husí (Taraxacum pauckertianum) a pampeliška chudolaločnatá (Taraxacum paucilobum).[7][5] Ve vlhčích částech louky se ještě v 80. letech 20. století vzácně vyskytovala ostřice Davallova (Carex davalliana) a ostřice blešní (Carex pulicaris).[16] Historický výskyt pampelišky trojlaločné (Taraxacum trilobifolium) a jetele jahodnatého (Trifolium fragiferum)[18] se již nepodařilo ověřit a výskyt s největší pravděpodobností na lokalitě zanikl.

Jedna ze dvou ohrad ohraničujících výskyt hořce jarního

V rámci snahy o zachování druhu nížinné formy hořce jarního je celý genofond rovenské populace uchováván v bance explantátových kultur ve VÚLHM ve Strnadech.[6] Nicméně se zdá, že se k roku 2008 populace sama neobnovuje, jelikož nebyly v posledních letech zaznamenány semenáčky.[15] Z toho důvodu byl přijat plán, který se snaží zvýšit populaci během pěti let z 20 kusů na přibližně 200 kusů, což by zajistilo možnost samovolné reprodukce.[15] Plán taktéž předpokládá, že by se měl areál výskytu hořce rozšířit za stejné období minimálně o 100 %[15] a to sběrem semen přímo z tobolek, maximálně však u 30 % rostlin.[19]

Jako ideální se pro ochranu památky jeví extenzivní pastva koz a ovcí,[20] je však také třeba pravidelně odstraňovat spadané topolové listí, které jinak při tlení změní chemismus půdy a zabrání tak klíčení semenáčků.[21] V plánu je vykácení hybridních topolů na severním okraji památky a nahrazení vhodnými původními druhy dřevin.[22]

Hydrologie

Čidlo v ohrádce

V lokalitě jsou umístěna čidla monitorující vlhkost a stav podzemní vody pomocí vrtaných sond.[6] Cílem plánu o území je úprava hydrologického poměru na lokalitě pomocí zadržování vody přehrazováním odvodňovacího kanálu. Tento krok by měl zlepšit vlhkost na území po dobu celého roku, obohatit půdní profil o minerální látky a tím zvýšit pravděpodobnost uchycení semenáčků.[20] Potřeba tohoto opatření je dána postupným vysušováním biotopu způsobeným částečně i vybudováním odvodňovacích stok na severovýchodní a jihozápadní hranici památky.[24]