Romulus Augustus

Romulův stejnojmenný děd z matčiny strany, comes Romulus, pocházel zřejmě z města Poetovio (dnešní Ptuj) v provincii Noricum.[1] V roce 449 ho magister militum Aetius, tehdejší faktický vládce západořímské říše, vyslal na diplomatickou misi ke dvoru hunského krále Attily.[2] Romulův otec Orestes, původem z Panonie, sloužil v téže době u Attily jako sekretář (notarius) a emisar.[3] Později prodělal úspěšnou kariéru na Západě a v roce 475 ho císař Julius Nepos učinil patriciem. Zároveň ho povýšil do hodnosti vrchního velitele (magister militum) italského vojska, s nímž se měl vypravit do Galie.[4] Orestes se ale místo toho vzbouřil a vyrazil k Ravenně proti Nepotovi.[5] Císař, neschopný odporu, uprchl 28. srpna 475 na lodi do Dalmácie, zatímco Orestes vstoupil do města.[6]

Orestes dva měsíce váhal s dalším postupem, neboť pravděpodobně vyčkával na reakci východořímské říše.[7] Konečně 31. října 475 ustanovil svého syna Romula císařem toho, co dosud zbývalo ze Západu.[7] Jeho doménu tvořila vedle Itálie fakticky už jenom jižní Provence.[8] Romulus, jemuž mohlo být tehdy čtrnáct let, přijal do svého jména titul Augustus, ovšem současníci ho kvůli jeho nízkému věku nazývali zdrobněle Augustulus („císaříček“).[7] Třebaže mincovny v Římě, Mediolanu a Arelate (Arles) razily solidy s Romulovým jménem, veškerou moc třímal ve svých rukou jeho otec Orestes a společně s ním jeho bratr Paulus.[9]

Nový režim se musel neprodleně potýkat s akutním nedostatkem finančních prostředků nezbytných k udržení loajality italského vojska.[10] To sestávalo především z germánských spojenců (foederati), zejména Skirů, Herulů a jiných barbarů, z nichž valná část dorazila na Apeninský poloostrov v šedesátých letech 5. století, po rozpadu hunské říše.[11] Daňové výnosy zřejmě nepostačovaly k uhrazení žoldu, a barbaři se proto po vzoru Burgundů v jihozápadní Galii dožadovali přidělení jedné třetiny půdy.[12] Když Orestes odmítl vyhovět jejich požadavku, v srpnu 476 proti němu povstali.[13] Za svého vůdce si ustanovili germánského důstojníka Odoakera, jehož 23. srpna prohlásili králem.[14]

Romulus Augustus odevzdává Odoakerovi diadém

Po krátkém střetnutí Odoaker zajal a popravil Oresta nedaleko Placentie (Piacenza).[15] Krátce nato obsadil Ravennu a usmrtil také Orestova bratra Paula.[7] 4. srpna 476 přinutil Romula vzdát se trůnu, avšak vzhledem k chlapcově mládí ušetřil jeho život, přiznal mu roční rentu 6000 solidů a poslal ho i s příbuznými do Kampánie.[16] Comes Marcellinus a Jordanes uvádějí poněkud odlišně, že Odoaker vykázal Romula do vyhnanství na castellum Lucullanum nedaleko Neapole.[17] O jeho pozdějším životě není nic bližšího známo, ačkoli okolo roku 510 ostrogótský král Itálie Theodorich adresoval jistému muži jménem Romulus dopis, v němž mu potvrdil nárok na finanční příspěvek.[18] Z toho se dovozuje, že se mohlo jednat o Romula Augusta.[7]

Po Romulově sesazení vyslal římský senát z Odoakerova podnětu[19] poselstvo do Konstantinopole k Zenonovi, aby mu odevzdalo odznaky císařské hodnosti včetně diadému[20] a sdělilo mu, že na Západě není třeba žádného dalšího císaře, protože k vládě nad celou říší postačuje jediný panovník.[21] Zároveň žádal, aby Zenon přiznal Odoakerovi správu Itálie a udělil mu hodnost patricia. Zenon poukázal na to, že Západ má dosud císaře v Juliu Nepotovi a vyslovil se pro jeho opětovné přijetí na trůn. Ve skutečnosti se smířil s existujícím stavem věcí, když ve své odpovědi příznačně oslovil Odoakera jako patricia, a tím fakticky uznal jeho postavení vládce Itálie.[22]

Novodobí historikové se přou o významu Romulova sesazení a někteří namítají, že málokdo ze soudobých Římanů zcela chápal dosah Odoakerova činu.[23] Nadto v Dalmácii nadále pobýval legitimní císař Julius Nepos, jehož Odoaker formálně respektoval a do roku 480 nechal razit mince s jeho jménem.[7] Teprve s jistým odstupem času se měl projevit dopad této události, což je patrné v Marcellinově díle.[24] Jiní autoři zlehčují Romulovu vynucenou abdikaci a označují ji za pouhé završení přechodné fáze postupného přenesení vlády nad Itálií do rukou Germánů.[25] Odoaker na rozdíl od svých předchůdců Ricimera a Gundobada upustil od zavedené praxe ustavování „loutkových“ či „stínových“ císařů.[25]

Mnozí badatelé se přesto kloní k závěru, že rok 476 znamenal zásadní mezník v dějinách starověkého Říma.[26] Podle jejich názoru si soudobí pozorovatelé, jako byl třeba Sidonius Apollinaris,[27] plně uvědomovali novou politickou realitu.[28] Romulus Augustus byl patrně nejméně významný ze všech „stínových“ císařů a nezískal uznání Konstantinopole, kde ho považovali za uzurpátora.[7] Odoakerem zinscenovaný a germánskými foederaty provedený státní převrat[29] nicméně ukončil panování západních císařů v Itálii. Během několika následujících let zanikla i zbývající rezidua západořímské moci. Rugiové si na horním Dunaji podmanili zbytky římského obyvatelstva v Noriku,[30] vizigótský král Eurich v roce 477 trvale obsadil oblast dnešní Provence[31] a nakonec poslední římský vládce severní Galie Syagrius podlehl roku 486 franskému králi Chlodvíkovi.[32]

Romulus Augustus je titulní postavou „nehistorické historické“ komedie Romulus Veliký z roku 1949 od Friedricha Dürrenmatta. Posledního císaře zobrazuje jako vědomého antihrdinu, který nedbá o ohroženou vlast, nýbrž se stará o chov slepic.[33]

Ve filmu Poslední legie z roku 2007 je postava Romula Augusta fikčně propojena s Utherem Pendragonem, jehož se stane otcem coby uprchlík ze zanikající Západořímské říše do Británie.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Romulus Augustus na Wikimedia Commons
• Romulus (475 - 476). Římské císařství
• Mathisen, Ralph W.; Nathan, Geoffrey S. Romulus Augustulus (475-476 A.D.) - Two Views. De Imperatoribus Romanis (anglicky)
• Pád Západořímské říše. Antika.avonet.cz

Předchůdce: Julius Nepos

Západořímský císař 475–476

Nástupce: —