Roman Kaliský

V letech 1936–1943 vystudoval gymnázium v Banské Bystrici a v Liptovském Svätém Mikuláši. Pak studoval chemické inženýrství na Slovenské vysoké škole technické v Bratislavě, ale studia nedokončil. V roce 1944 se účastnil Slovenského národního povstání. Po válce v letech 1946–1948 pracoval jako redaktor deníku Práca.[3]

Během únorového převratu patřil mezi hlavní postavy Strany slovenské obrody, která vznikla transformací prokomunistické frakce Demokratické strany. Strana slovenské obrody sice byla oficiálně deklarována jako loajální spojenec KSČ a nového režimu, ale její špičky přesto neunikly podezření komunistů. To se týkalo zejména Milana Poláka, který v rámci strany vedl spory s křídlem okolo Jána Ševčíka. Státní bezpečnost ve svém hlášení označovala Ševčíkovu frakci za skutečně loajální vůči státu a KSČ, zatímco Poláka a jemu blízké považovala za skryté stoupence Jozefa Lettricha. Polák měl být dokonce dohodnut s Lettrichem, že zůstane na Slovensku. Do Polákovy frakce byl počítán i Roman Kaliský.[4] Ve straně zastával post šéfredaktora stranického tiskového orgánu Ľud (v této funkci působil v letech 1948–1953). V hlášení StB se o něm píše: „I když se zdá, že píše v duchu lidovědemokratickém, naladěný je protikomunisticky a v kruhu svých straníků se s tím ani netají.“[5][3]

V letech 1948–1954 byl poslancem Slovenské národní rady.[3] Ve volbách v roce 1954 byl zvolen do Národního shromáždění za Stranu slovenské obrody ve volebním obvodu Bratislava I. V parlamentu setrval až do konce funkčního období, tedy do voleb v roce 1960.[6]

K roku 1954 se profesně uvádí jako dramaturg Československého státního filmu.[7] V letech 1953–1956 zastával post dramaturga Slovenského filmu, od roku 1956 do roku 1968 byl redaktorem listu Kultúrny život, v letech 1968–1970 pak pracoval pro Slovenskou televizi.[3] Roku 1963 na 3. sjezdu Svazu československých spisovatelů přednesl projev, ve kterém upozornil, že stalinismus na Slovensku a pro Slováky znamenal kromě českých zemí i trvalý strach z možného obvinění z buržoazního nacionalismu jen kvůli faktu, že byli Slováky. V 60. letech se zapojil i do dalších politických diskuzí. V letech 1966–1967 například Kaliský a Juraj Fabian vedli polemiku s Eduardem Frišem a Zorou Jesenskou ohledně hodnocení válečného slovenského štátu. Kaliský a Fabian naznačovali, že válečný slovenský štát měl jistou pozitivní roli při ochraně Slováků před maďarskou expanzí. Zároveň odmítal idealizaci první československé republiky, kritizoval čechoslovakismus a státoprávní postoje Edvarda Beneše. Historik Jan Rychlík hodnotí tehdejší Kaliského argumentaci jako nelišící se od ľudácké, respektive exilové neoľudácké rétoriky.[8]

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa za normalizace byl politicky pronásledovaný.[3]

Po sametové revoluci se stal ředitelem Slovenské televize. Odtud přešel na post redaktora a zástupce šéfredaktora listu Slovenské národné noviny, později do listu Literárny týždenník. V roce 1993 působil jako zástupce šéfredaktora deníku Republika, v letech 1993–1994 byl úředníkem Kanceláře prezidenta Slovenské republiky. Od roku 1994 byl v penzi.

• Dlhá cesta (1961)
• Obžalovaný, vstaňte! (1963)
• Konfrontácia (1969, spoluautor)
• Koniec a začiatok (1968)
• Na poslednom úseku (1997)