Eduard Friš

Pocházel ze židovské rodiny. Jeho otec Armin Frisch byl známým právníkem (zemřel za druhé světové války v koncentračním táboře).[3] Eduard v roce 1930 dostudoval gymnázium a téhož roku nastoupil na Právnickou fakultu Univerzity Komenského.[3] V předválečném období působil jako koncipient v advokátní kanceláři Zoltán-Fridrich.[4][3] Během vysokoškolských studií se zapojil do komunistického hnutí. Byl členem Spolku socialistických akademiků a spolupracovníkem časopisu DAV (okolo kterého vznikla skupina slovenských levicových intelektuálů, tzv. davisté). Od roku 1932 byl členem studentské komunistické organizace Kostufra a v roce 1935 vstoupil do KSČ. Téhož roku získal na Univerzitě Komenského doktorát.[3]

V roce 1939 emigroval do Polska a počátkem září 1939 do Sovětského svazu. Za druhé světové války působil v exilu v Moskvě. V letech 1940–1941 pracoval v Moskvě v Nakladatelství cizojazyčné literatury. Po napadení SSSR Německem usedl do funkce šéfredaktora slovenského vysílání moskevského rozhlasu, kde pracoval až do roku 1945. V exilu osobně poznal vedoucí představitele Zahraničního byra ÚV KSČ.[3]

Do tuzemské politiky se vrátil po osvobození. Na konferenci KSS v Žilině v srpnu 1945 byl zvolen do sekretariátu Ústředního výboru KSS jako tajemník pro agitačně-propagační činnost.[5][6] Již 8. dubna 1945 byl zvolen členem prozatímního Ústředního výboru Komunistické strany Československa.[7] V roce 1945 publikoval v listu Nové slovo.[8] Od poloviny roku 1947 až do konce roku 1951 byl Friš šéfredaktorem slovenského komunistického deníku Pravda.[9][4] V lednu 1948 se účastnil místo nepřítomného Viliama Širokého porady slovenských a českých komunistů o vymezení kompetencí slovenských orgánů v chystané nové ústavě.[10]

V letech 1945–1946 byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění za KSS. V parlamentu setrval až do parlamentních voleb v roce 1946.[11] Znovu v parlamentu usedl po volbách do Národního shromáždění roku 1948. Na postu poslance zůstal do roku 1954.[12] V 50. letech byl politicky pronásledován v rámci frakčního boje v KSČ. V květnu 1963 se sešel sjezd Svazu slovenských novinářů, na kterém se řešily politické procesy stalinistické éry. Jedním z výsledků sjezdu byla výzva, aby pronásledovaní komunisté jako Eduard Friš či Gustáv Husák mohli veřejně obhajovat své názory. Byla jim zároveň adresována omluva za minulá příkoří.[13]

V letech 1966–1967 se zapojil do veřejné polemiky okolo odkazu válečného tzv. slovenského štátu. Zatímco Juraj Fabian a Roman Kaliský uznávali, že slovenský stát plnil alespoň roli ochrany národa před maďarským revizionismem, Friš to odmítl považovat za důvod pro ospravedlňování válečného slovenského režimu.[14] V letech 1961–1971 pracoval v Historickém ústavu Slovenské akademie věd.[15] Za normalizace byl popisován jako pravicový oportunista (hanlivý termín používaný na přelomu 60. a 70. let pro exponenty reformního hnutí v KSČ v roce 1968).[1]