Milan Polák

Absolvoval obecnou a měšťanskou školu v Žilině a učitelský ústav Ostřihomi. Působil jako učitel, později jako vládní úředník.[2] V meziválečném Československu se angažoval v Republikánské straně zemědělského a malorolnického lidu (agrárníci). Po Mnichovu se v říjnu 1938 podílel za slovenské agrárníky na dojednávání Žilinské dohody coby společné platformy slovenských stran ve prospěch autonomie a byl jedním ze signatářů její finální verze.[3]

Za druhé světové války působil v odboji, podílel se na přípravě slovenského národního povstání.[2] Ještě před vypuknutí povstání se stal členem Slovenské národní rady, která sdružovala komunistické a nekomunistické špičky odboje.[4] Působil jako kapitán na velitelství pozemních vojsk v povstaleckém centru v Banské Bystrici. Byl pobočníkem Jána Goliana. Zastával post pověřence pro zdravotnictví. Byl mu udělen roku 1945 Řád Slovenského národního povstání a roku 1969 in memoriam Řád Rudé hvězdy.[2]

Patřil mezi zakladatele Demokratické strany jako hlavní politické síly nesocialistického odboje. Na sjezdu DS v dubnu 1945 byl zvolen jedním z jejích místopředsedů. Ve funkci ho potvrdil sjezd v červenci 1945. Předsedal vlivnému Svazu vojáků Slovenského národního povstání.[5] Účastnil se v delegaci Slovenské národní rady, která 1. června 1945 jednala s prezidentem Edvardem Benešem a řešila mimo jiné postavení Slovenska v obnovené republice.[6]

V letech 1945–1946 byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění za Demokratickou stranu. Po parlamentních volbách v roce 1946 se stal poslancem Ústavodárného Národního shromáždění, kde formálně zasedal až do voleb roku 1948 a kde měl funkci místopředsedy.[7][8] Zároveň byl v srpnu 1945 delegáty národních výborů zvolen za poslance Slovenské národní rady. Zasedal zde do roku 1946.[9] Pak byl na základě výsledků parlamentních voleb roku 1946 opětovně zvolen do Slovenské národní rady.[10]

Už na podzim 1947 patřil v rámci Demokratické strany k opoziční frakci, která kritizovala její vedení a žádala důslednější očistu strany. Spolustraníci uváděli zpětně, že věděli již roku 1947, že tajně spolupracuje s komunisty.[11] Během únorového převratu v roce 1948 pak zaujal postoj vstřícný spolupráci s KSČ. Stal se předsedou Akčního výboru Národní fronty v Demokratické straně a podílel se na čistkách a vylučování protikomunistických politiků. Zapojil se potom do budování Strany slovenské obrody jako loajální součásti komunistického režimu. Stal se jejím úřadujícím předsedou. V rámci této strany vedl spory s křídlem okolo Jána Ševčíka. Státní bezpečnost ve svém hlášení označovala Ševčíkovu frakci za skutečně loajální vůči státu a KSČ, zatímco Poláka a jemu blízké považovala za skryté stoupence Jozefa Lettricha. Polák měl být dokonce dohodnut s Lettrichem, že zůstane na Slovensku.[12]

V 8. Sboru pověřenců působil v letech 1947-1948 jako jeho místopředseda. Po únorovém převratu zastával v 10. Sboru pověřenců v letech 1948-1951 až do své smrti funkci pověřence zdravotnictví. Zemřel při automobilové nehodě.[13][12]

Ve volbách do Národního shromáždění roku 1948 získal mandát v parlamentu za volební kraj Trenčín. Zde zasedal do své smrti v roce 1951. Pak ho nahradil Pavel Kaniansky.[14]