Rob Blake

Začínal v týmu Brantford Classics v Ontarijské juniorské lize OHA-B (Ontario Hockey Association). V sezóně 1986/1987 přešel do týmu Stratford Cullitons, který hrál také OHA-B. V 18 letech šel hrát do USA na univerzitu Bowling Green University z ligy CCHA (Central Collegiate Hockey Association). Hned po první sezóně v tomto týmu ho draftoval tým Los Angeles Kings do NHL ve 4. kole na celkově 70. místě. Jemu se, ale paradoxně na univerzitě začalo dařit, až po draftu, když se v sezóně 1988/1989 dostal do nominace do CCHA 2. All-Star Týmu ligy (Ideální sestava ligy v sezóně). A v sezóně 1989/1990 se dostal dokonce do CCHA 1. All-Star Týmu ligy a současně do 1. All-American Týmu NCAA West (Ideální sestava sezóny všech amerických univerzit). V té sezóně nastoupil poprvé v NHL za tým Los Angeles Kings, za který ovšem odehrál pouze 4 zápasy.

Celou sezónu 1990/1991 už odehrál za Los Angeles Kings v NHL. Jako nováček si v 75 zápasech připsal 46 kanadských bodů za 12 gólů a 34 asistencí, což bylo na obránce vynikající a za své úspěchy si vysloužil jmenování do 1. All-Rookie Týmu NHL (Ideální sestava nováčků v sezóně NHL). Na konci sezóny byl nominován do reprezentačního týmu Kanady pro Mistrovství světa ve Finsku, kde vyhrál s týmem stříbrnou medaili. V další sezóně 1991/1992 se mu dařilo o poznání hůře, částečně i kvůli zranění. V sezóně 1992/1993 patřil k nejlepším obráncům ligy a vynikající byl hlavně v defenzivní činnosti, ale zároveň zvládal podporovat útok a nesmírně platný byl při přesilovkách. Ostatně jeho 59 kanadských bodů v 76 zápasech mluví za vše. V té sezóně se v Playoff NHL dostal s Los Angeles až do finále, ale tam byl jeho tým poražen Montrealem, ale díky výhře v Západní konferenci NHL získal spolu s týmem – Clarence S. Campbell Bowl. V sezóně 1993/1994 si dosáhl svoje osobní individuální rekordy platné až dodnes. V 84 zápasech dal 20 gólů a 48 asistencí, čímž si připsal 68 kanadských bodů. V tom ročníku NHL byl zvolen poprvé v kariéře do prestižního zápasu All-Star Game (Kde je spíše prestižní nominace, než přímo zápas). Na konci sezóny opět přijal možnost hrát za Tým Kanady na Mistrovství světa, tentokrát v Itálii. S reprezentací vyhrál ve čtvrtfinále nad Českou republikou 3:2, v semifinále nad Švédskem 6:0 a ve finále 2:1 v samostatných nájezdech nad Finskem, čímž získali zlaté medaile. Další dvě sezóny byli poznamenány zraněními. V sezóně 1994/1995 (Tato sezóna byla z důvodu stávky, jak hráčů, tak klubů NHL zkrácena na 48 zápasů základní části) odehrál pouze 24 zápasů a v sezóně 1995/1996 odehrál kvůli zranění kolene dokonce pouze 6 zápasů. V létě roku 1996 byl nominován do reprezentace pro prestižní Světový Pohár (nástupce Kanadského Poháru). Tým Kanady sice porazil ve čtvrtfinále 4:1 Německo a v semifinále v prodloužení 3:2 Švédsko, ale ve finále prohrál s USA 1:2 na zápasy. Rob Blake tedy získal s reprezentací Kanady stříbrné medaile na svém prvním Světovém Poháru. Po promaroděných sezónách se v sezóně 1996/1997 rozehrával. V 62 zápasech si připsal 31 kanadských bodů. Na konci sezóny šel opět reprezentovat Tým Kanady na Mistrovství světa ve Finsku, kde po výhách ve finále 2:1 na zápasy nad Finskem opět získali zlaté medaile a Rob Blake byl ještě k tomu vyhlášen nejlepším obráncem turnaje a byl zvolen do 1. All-Star Týmu Mistrovství světa (ideální sestava turnaje). V sezóně 1997/1998 mezi obránci v NHL vynikal a získal James Norris Memorial Trophy (cena pro nejlepšího obránce sezóny NHL) a byl zvolen do 1. All-Star Týmu NHL. Byl také nominován do reprezentačního týmu Kanady pro Zimní olympijské hry, které se hráli v únoru 1998. Na těchto olympijských hrách byla Kanada velkým favoritem. V Playoff porazili ve čtvrtfinále 4:1 Kazachstán, ale v semifinále nečekaně prohráli s Českou republikou na samostatné nájezdy 1:2 a svůj neúspěch dovršili při porážce 2:3 od Finska v zápase o 3. místo. Kanada tedy skončila bez medaile, ale Rob Blake si alespoň jeden úspěch odvezl a to v podobě vyhlášení nejlepším obráncem turnaje. Na konci sezóny ještě přijal možnost reprezentovat Kanadu na Mistrovství světa ve Švýcarsku, ale tam s kanadským týmem skončili dokonce až na 6. místě poté, co nepostoupili ze čtvrtfinálové skupiny. V sezóně 1998/1999 opět čtvrtinu zápasů kvůli zraněním vynechal, což bylo znát i na nižší produktivitě. Přesto byl opět zvolen do All-Star Game, a na konci sezóny už popáté přijal možnost reprezentovat Kanadu na Mistrovství světa, tentokrát v Norsku, kde ovšem skončili bez medaile na 4. místě. V sezóně 1999/2000 hrál výtečně. Byl zvolen do NHL All-Star Game a za celou sezónu byl zvolen do 2. All-Star Týmu sezóny NHL. V sezóně 2000/2001 byl už počtvrté zvolen do NHL All-Star Game.

Po 54 utkáních sezóny 2000/2001, odehraných za Los Angeles Kings, byl vyměněn spolu se Stevem Reinprechtem do Colorada Avalanche, za Adama Deadmarshe, Aarona Millera, 1. kolo draftu 2001 (Dave Steckel) a 1. kolo draftu 2003 (Brian Boyle) + pozdější vyrovnání (jednalo se o Coloradské postoupení práv na hráče Jareda Aulina týmu Los Angeles). Rob Blake se touto výměnou dostal před Playoff NHL do týmu favorizovaného na Stanley Cup. V Denveru hrál skvěle a tým Colorado Avalanche získáním Roba Blakea o třídu zvýšil své šance na Stanley Cup, který nakonec také získali. Rob Blake tím dosáhl další velké mety, společně se Stanley Cupem vyhrál i další klubovou trofej – Clarence S. Campbell Bowl a byl zvolen do 2. All-Star Týmu sezóny NHL. Ve vynikajících výkonech pokračoval i v sezóně 2001/2002, ve které hrál opět v NHL All-Star Game a byl znovu zvolen do 2. All-Star Týmu sezóny NHL. Během sezóny si také zahrál za reprezentaci Kanady na Zimních olympijských hrách v Salt Lake City, kde po vítězstvích ve čtvrtfinále 2:1 nad Finskem, v semifinále 7:1 nad Běloruskem a ve finále 5:2 nad USA – získali zlaté medaile a Rob Blake tím pádem dovršil podmínky k přijetí do Triple Gold Clubu (zisk zlatých medailí z mistrovství světa a zimních olympijských her a vítězství ve Stanley Cupu). Rob Blake se tak zařadil mezi legendy ledního hokeje. V sezóně 2002/2003 i 2003/2004 hrál pošesté a posedmé v NHL All-Star Game. Celkově si Rob Blake v 7 All-Star zápasech připsal 4 kanadské body za 1 gól a 3 asistence. V sezóně 2004/2005, kdy se NHL kvůli výluce nehrála, nehrál vůbec a doléčoval šrámy. Vůbec na něm pauza nebyla znát a v sezóně 2005/2006 získal v 81 zápasech NHL 51 kanadských bodů a byl během sezóny nominován do reprezentace Kanady pro Zimní olympijské hry 2006 v Turíně. Tyto Olympijské hry ovšem skončili pro Kanadu fiaskem, když nepostoupili ve čtvrtfinále přes Rusko, se kterým prohráli 0:2. Skončili na tristním 7. místě.

Po této sezóně mu skončila smlouva u Colorada Avalanche a jako volný hráč podepsal smlouvu se svým staronovým týmem Los Angeles Kings. Ve 37 letech se tak vrátil tam, kde v NHL začínal. Zde už se na něm začal projevovat jeho vyšší hokejový věk a už nezářil, tak jako dříve. Přesto byl stále nesmírně platný. V sezóně 2006/2007 si připsal 34 kanadských bodů a v sezóně 2007/2008 si připsal 31 kanadských bodů.

Po 2 sezónách v Los Angeles mu opět vypršela smlouva a tentokrát jako volný hráč podepsal smlouvu se San Jose Sharks. Ve 39 letech se nečekaně vrátil v San Jose mezi elitní obránce ligy. V té sezóně si připsal v 73 zápasech 45 kanadských bodů za 10 gólů a 35 asistencí.

19. června 2010 oficiálně ukončil hráčskou kariéru.

V roce 2011 se stal asistentem generálního manažera v týmu Kanady pro Světový šampionát 2011. Pro stejnou roli byl zvolen vedením asociace také pro šampionát 2014. Mimoto se před sezónou 2013/14 stal asistentem generálního manažera klubu NHL – Los Angeles Kings.