Revoluce

Revoluce může mít mnoho příčin. Každá revoluce má 3 základní aspekty, které nemusí následovat vždy ve stejném pořadí, jsou to:

• kolaps státu,
• boj o moc
• a vznik nových politických institucí.

Nejčastější důvod kolapsu státu je hospodářské nebo vojenské zhroucení. Aspekty se mohou vyskytnout i samostatně nebo v neúplných kombinacích, například: kolaps státu bez boje o moc, kolaps státu s bojem o moc bez pokusu o vytvoření nových institucí, boj o moc a budování nových institucí bez kolapsu státu.[4] Nejčastěji probíhá revoluce formou lidového povstání, dále také formou rychlého převratu, občanské války nebo dlouhotrvající partyzánské války, ale známé jsou i nenásilné způsoby (Sametová revoluce, Únorová revoluce v Rusku aj.).[5]

V případě, že nejde o lidové povstání, jedná se o státní převrat, který je charakteristický tím, že jej provádějí zpravidla úzké skupiny lidí a nedochází při nich k vystoupení mas.[6] Revoluce může být manipulována zvenčí – nějaká třetí strana, typicky cizí stát, může mít zájem na vypuknutí revoluce, a může vznik a průběh revoluce různě ovlivňovat, například tajným vyplácením finanční podpory jedné ze stran.[7]

Podle Anthony Giddense se každá revoluce vyznačujeme třemi charakteristikami:[8]

• musí splňovat charakter masového sociálního hnutí
• musí vést k procesu zásadních reforem nebo změn
• musí v ní být přítomna hrozba násilí či skutečné použití násilí ze strany účastníků

V průběhu revoluce dochází zpravidla k rozsáhlejším společenským změnám, které se netýkají jen výměny vládnoucích elit, ale i celkové změny společenského uspořádání. Velké revoluce jsou většinou spojeny s masovým násilím a chaosem, kdy na čas prakticky přestává působit státní moc včetně práva.

Sociální revoluce (z lat. socialis – družný, společenský, a z lat. revolvere – převracet) je rychlý zvrat, který způsobí změnu ve společnosti. Jedná se o takové společenské změny, které mění postavení jednotlivých společenských vrstev. Opakem je sociální evoluce, kdy dochází k přirozenému vývoji společnosti.[9]

Pojem tichá revoluce zmiňuje na počátku 70. let americký politolog a sociolog Ronald Franklin Inglehart. Jakou tichou revoluci označuje odklon obyvatel vyspělých států od orientace na materiální hodnoty, přičemž jejich pozornost se obrací naopak k postmateriálním kvalitám života, jako jsou lidská pospolitost nebo individuální seberealizace. Tento jev zdůvodňuje Inglehart nárůstem vzdělanosti a přeměnou industriální společnosti v postindustriální. Člověk se ocitá v nové sociální realitě, na kterou reaguje změnou životních postojů a vytvářením nových žebříčkům hodnot a přehodnocováním priorit. Tato proměna má dopad na celou řadu oblastí lidského života. Týká se postojů v oblasti politiky, přístupu k ekologickým tématům, manželství, rodině i náboženství.[10]

Revoluce hlav a srdcí[11] je opakem revoluce pěstí a za použití násilí. Ke skutečné přeměně společnosti je možné dojít jedině vnitřní proměnou každého jednotlivce. Té lze dosáhnout hledáním sebe sama, vnitřním sebepoznáním, duchovním obrozováním. Klíčovými hodnotami jsou vzdělanost a mravnost. Bez rev. h. a s. jsou sociální a politické změny pouze povrchní.

Myšlenka se v českých dějinách objevuje u K. H. Borovského a F. Palackého, silně ji pak rozvíjí především T. G. Masaryk. Vyzdvihuje vnitřní přerod člověka a obrat k ideálu humanitnímu. Důraz klade nejen na rozum (hlava), ale také na cit (srdce). „Je-li humanita cílem všeho myšlení, musí být cílem všeho snažení. Humanita jen humanitními prostředky se dobude – osvícenou hlavou a teplým srdcem.“[10]

L. Wittgenstein tento přerod nazývá „duchovním obratem“, S. Kierkegaard zase hovoří o „skoku do víry“.

Teorie revoluce se snaží vysvětlit konkrétní revoluční zvraty a zkoumá formy boje a jeho výsledky.V průběhu dějin se revolucí zabývalo mnoho filozofů a politických myslitelů, jejich názory se však podstatně liší. Antický filozof Platón zastával ten názor, že všechny státy musí zažít revoluci, která svrhne aristokracii. Anglický filozof John Locke se domníval, že revoluce je správná v případě, že králové nehájí práva svého lidu. Podle Thomase Hobbese jsou chaos a krveprolití, které způsobí revoluce, mnohdy horší než tyranie. Niccolo Machiavelli tvrdil, že revoluce hrozí pouze slabým vládcům[2] Podle Andrewa Heywooda[12] můžeme teorie rozdělit do dvou hlavních skupin:

1. marxistické teorie
2. nemarxistické teorie

Marxistické teorie vnímají proces revoluce zvláštním způsobem. Podstatu revoluce spatřují v hlubší sociální změně a v celkovém přetvoření stávajícího ekonomického systému. Revoluce vzniká jako projev rozporu mezi vykořisťovateli a vykořisťovanými. Je to dlouhodobý proces sociálních změn směřující ke vzniku beztřídní společnosti.[12] Nemarxistické teorie mají mnoho společného s marxistickými teoriemi, ale podstatu revoluce spatřují spíše v přeměně politického (nikoli sociálního) systému. Na rozdíl od marxistického pohledu není revoluce chápana jako nutná a nevyhnutelná součást zákonitého procesu.[13] Mezi další myslitele, kteří se zabývali teorií revoluce, patří: Aristoteles, Polybios, Mikuláš Kusánský, Edmund Burke, Jean Bodin, Alexis de Tocqueville, Émile Durkheim, James Davies, Ted Gurr, Samuel Huntington, Jan Tserclaes Tilly, Theda Skocpolová a další.[4]