Róža Domašcyna

Róža Domašcyna, roz. Chěžkec, se narodila 11. srpna 1951 v Sernjanech (Zerna) v rodině spřízněné s lužickosrbským básníkem Jurijem Chěžkou. Literárně činná je již od dětských let, v roce 1966 založila s bratrancem Janem Chěžkou kroužek píšících školáků. V letech 1968–1972 pak pracovala v redakci časopisů Płomjo a Nowa Doba. Dálkově vystudovala ekonomii hornictví v Sentenbergu (Zły Komorow) a do roku 1984 pracovala jako důlní inženýrka. V letech 1985–1988 studovala tvůrčí psaní na literárním institutu Johannese R. Bechera v Lipsku. Od roku 1989 žije jako svobodná básnířka v Budyšíně. Samostatná knižní prvotina Wróćo ja doprědka du jí vyšla až v roce 1990. Od té doby vydala několik básnických sbírek v hornolužické srbštině a němčině. Kromě poezie píše rozhlasové hry, dramatické texty (v roce 2003 napsala drama W paradizu wšyknych swětow ze života Mata Kosyka) a eseje. Je rovněž autorkou překladů a knih pro děti. Dále se podílí na popularizačních publikacích o Lužici. Domašcyna je nositelkou několika cen za literaturu, jako jsou: Cena Eduarda Mörikeho (1994), Ćišinského propagační cena (1995), Cena Anny Seghersové (1998) a Cena za literaturu Exil – PEN. V současnosti je zřejmě nejdiskutovanější básnířkou Lužice, některé její texty a rozhovory jsou přístupné na internetu. V médiích a na veřejnosti se svými verši vystupuje již od roku 1986.[1][2]

Róža Domašcyna je bezesporu nejvýraznější představitelkou současné lužickosrbské poezie, která v návaznosti na poetiku Kita Lorence zachycuje aktuální vývoj lužické kultury. V jejím díle postupně nazrávalo téma smrti jako „nového počátku“, variované na motivech přírody a erotiky. Tento zánik a nový zrod je ztvárněn především na bázi jazyka. Svým způsobem tedy vychází z podobných pozic jako Marja Krawcec. I ona ve svých verších hledala vlastní identitu a zpřítomňovala hrozivé téma zániku vlastní kultury. Postupem času však nacházela tvůrčí cestu „ven“ z této smrti, kterou jí poskytují možnosti polysémie. Po formální stránce se zprvu navrátila k rýmu. Domašcyna začala psát v hornolužické srbštině, od lipských studií však své texty překládá do němčiny. Nejedná se ovšem o překlad v běžném smyslu, ale spíše o další autoverze, přičemž nelze vždy rozeznat, která z nich je originální či „první“. Právě tato dvojjazyčnost je potom dynamickým principem jejích textů. Otázkou však zůstává, nakolik její vytříbený esteticismus přežije další generace, zvláště kdyby se naplnila ta nejpesimističtější varianta osudu lužické srbštiny. Nelze vyloučit, že tato náročná dvojjazyčná poezie se nakonec bude muset vrátit ke svým popíraným kořenům v lužickosrbské, či pravděpodobněji v německé kultuře.[4]