První vláda Ramsaye MacDonalda

Dolní sněmovna po volbách 1923

     Konzervativní strana: 258

     Labouristická strana: 191

     Liberální strana: 158

Po všeobecných volbách v prosinci 1923 byla Dolní sněmovna rozdělená na tři podobně silné části. Protože konzervativní vláda Stanleyho Baldwina v lednu nezískala důvěru, přicházely v úvahu dva scénáře; buď koalice Konzervativní a Liberální strany, nebo historicky první vláda Labouristické strany. Lídr liberálů Herbert Henry Asquith i konzervativců Stanley Baldwin ale nakonec labouristický kabinet připustili s očekáváním, že se ukáže neschopným a tím stmelí jejich vlastní strany. Liberálové navíc počítali s tím, že budou kontrolovat vládu de facto.[1]

22. ledna 1924 byl proto vůdce Labouristické strany Ramsay MacDonald jmenován ministerským předsedou. Nástup do vlády zaskočil i samotné labouristy; v Buckinghamském paláci nakrátko zavládlo napětí, král Jiří V. si ale postupně začal s MacDonaldem rozumět. Vláda žádnou revoluci nechystala, premiér i kancléř pokladu Philip Snowden věřili v pozvolné tempo změn; osm z dvaceti členů vlády pocházelo z vyšší nebo vyšší střední třídy.[2]

Nejdůležitější počin vlády v domácí politice byl zákon o bydlení, který zavedl subvence místním úřadům, aby byly postaveny levné byty pro málo placené dělníky.[3] Byl také ustanoven školský výbor, který později zavedl nové základy středoškolského vzdělání. Labouristé odkázali dalším vládám dva principy; že stát má povinnost zajistit občanům důstojné bydlení a že na středoškolské vzdělání mají nárok všechny děti bez rozdílu.[4]

Labouristická diplomacie se ve výsledku příliš nelišila od předchozích vlád. MacDonald ve zprávě pro Dolní sněmovnu uvedl, že se bude kabinetní politika zakládat na demokracii, otevřené politice a lidských právech; vyjednávací síla ministerstva zahraničí bude vycházet nikoli z vojenské síly, ale z odůvodněné politiky. Oněch devět měsíců MacDonaldovy zahraniční politky je hodnoceno víceméně kladně.[1]

Vláda se podílela na přijetí Ženevského protokolu o odzbrojení a mezinárodní bezpečnosti; anulací dluhu Irského svobodného státu byla též zažehnána hrozba násilí v Irsku. Kabinet také de iure uznal Sovětský svaz, což ovšem vedlo k jeho pádu.[5]

Právě uznání SSSR bylo sice politicky výhodným krokem, vyprovokovalo ale útoky ze strany konzervativců a liberálů. Vláda, dosud držená zejména Liberální stranou, začala ztrácet i její podporu; dílem také kvůli malému vlivu Asquitha na kabinetní politiku.[6] Kampaň proti labouristům, mnohdy užívající špinavé metody, postupovala, a to navzdory faktu, že MacDonald veškeré projevy bolševismu ve své straně tvrdě potlačoval. Události nakonec vedly v listopadu k vyslovení nedůvěry vládě poměrem 364:198. Pár dní poté byl zveřejněn tzv. Zinovjevův dopis, údajně dokazující, že labouristé chystají komunistickou revoluci. Ve skutečnosti se jednalo o podvrh. V následujících všeobecných volbách byla Labouristická strana poražena, když získala jenom 151 poslanců.[1]