První bitva u El Alameinu

První bitva u El Alameinu zahájená německou armádou Panzerarmee Afrika probíhala od 1. července 1942 do 27. července téhož roku [1]. Oproti Třetí říši zde stála britská Osmá armáda. Tuto bitvu však nevyhrála ani jedna ze stran, skončila 27. července 1942 tzv. na mrtvém bodě, kdy se německému polnímu maršálu Rommelovi nepodařilo prolomit britské síly pod velením generála Claude Auchinlecka. Následující dny se válka stala statickou a obě strany byly nuceny se zakopat, což vytvořilo statickou frontu dlouhou 60 km (od mešity v El Alameinu po Kattarskou proláklinu). Až do 23. října 1942, kdy začala druhá bitva u El Alameinu útokem Osmé armády na Panzerarmee. Tato celá válka v severní Africe končí začátkem listopadu vítězstvím Britů. Šlo o 1. zásadní vítězství spojenců během druhé světové války.[2]

První bitva u El Alameinu
konflikt: Druhá světová válka v Africe

Britští vojáci zaujímají obranná postavení nedaleko El Alameinu
trvání: 1. července27. července 1942
místo: El Alamein, Egypt
výsledek: Takticky nerozhodně, strategicky vítězství Spojenců
strany
Spojené království Spojené království
Austrálie Austrálie
Nový Zéland Nový Zéland
Britská Indie Britská Indie
Jihoafrická unie
Německá říše Německá říše
Italské království Italské království
velitelé
Claude Auchinleck Erwin Rommel

síla
150 000 mužů
179 tanků (zpočátku)
1500 letadel
96 000 mužů
70 tanků (zpočátku)
500 letadel
ztráty
13 250 mužů Němci: 10 000 mužů
Italové: Neznámo

Předehra bitvy

Válka v Africe započala již v roce 1941. Německá armáda s oporou Itálie Panzerarmee Afrika plnila rozkazy německého kancléře Adolfa Hitlera. Jejich cílem bylo probít se severní Afrikou, obsadit ropná pole na středním východě a zajistit neomezené množství paliva pro válečnou mašinerii Třetí říše. Proti nim stojí britská 8. armáda, která chce postup Němců zastavit. Britové mají sice výhodu lepšího zásobování, přečíslení i silné obrany, ovšem stojí proti nim německý polní maršál Erwin Rommel přezdívaný "Pouštní liška."

Rok 1941

Skoro celý rok 1941 se Erwinu Rommelovi daří podnikat proti Britům nečekané bleskové výpady až do listopadu, kdy začaly jeho řady řídnout. Toho Britové využili a tvrdě vraceli úder, během velmi krátké doby šesti týdnů zatlačili německou Panzerarmee Afrika západně zpět přes Libyjskou poušť o neuvěřitelných 800 km.

Rok 1942

S končícím lednem Rommelovi zbývá už jen část armády čítající 228 tanků (139 tanků typu Panzer III, Panzer IV a 89 tanků italské armády přezdívané "kovové rakve,") zatímco britská armáda má více než 400 tanků (160 tanků Valentine a více než 230 tanků Crusader.

I přes toto značné nevyrovnání sil Rommel 21. ledna 1942 zahajuje rozsáhlou ofenzivu, která tlačí britskou 8. armádu celých 5 měsíců zpět na východ. Němcům do rukou opět padá důležitý přístav Tobruk a všechno území, o které již jednou přišli. Koncem června 1942 má Rommelova armáda cíl téměř na dosah. Nachází se pouhých 300 km od Suezského průplavu. Jeho drtivý protiútok však přinesl zničující ztráty, které pro něj nyní znamenají 2000 pěšáků, několik desítek protitankových děl a 55 bojeschopných Panzerů.

Průběh

Bitva začíná 1. července 1942 německým útokem. Výtažkem z deníku Erwina Rommela: Chci prorazit dřív než Britové stihnou zaujmout pevnou obranu a válka se stane statickou. V Egyptě vyhlásili stav ohrožení, báli se Rommelova příchodu, proto pálili své archívy a očekávali průnik Němců až k Alexandrii. To ale nevěděli, že měl německý polní maršál k dispozici jen něco málo přes osmdesát tanků a zcela vyčerpané jednotky, jenže Rommel na únavu svých mužů nebral ohled. Boje trvaly 26 dní. Rommel měl nedostatek všeho od paliva, přes tanky až po vodu, jeho zásobovací linie byla dlouhá 2000 km a neustále ostřelovaná nepřátelskými letouny. Jeho vyčerpaní vojáci spojeneckou obranu neprorazili. Bitva skončila 27. července 1942 na mrtvém bodě.

Důsledky

Důsledky byly pro obě strany zničující. Neúspěch dosavadního britského generála Claude Auchinlecka donutil Winstona Churchilla k jeho odvolání. Na jeho místo dosadil generála Harolda Alexandera a do čela osmé armády postavil generála Bernarda Montgomeryho. Ten vytrvale čekal na svou dostatečnou převahu, jenže tím dával čas i Rommelovi k získání sil.

Následující události

Později se válka stala statickou. Obě dvě strany se musely zakopat a vytvořily tím frontu dlouhou 60 km táhnoucí se od mešity v El Alameinu po Kattarskou proláklinu. Tato bojová linie byla držena až do 23. října 1942, začala druhá bitva u El Alameinu.

Tanky

Panzerarmee

Německo
Pz IV G zabraný Syřanům za šestidenní války v izraelském muzeu

Panzerkampfwagen III - německý střední tank, vyráběný od roku 1937. Celkem bylo vyrobeno přes 5,5 tisíce strojů tohoto typu. Jeho přednostmi byl 70mm přední pancíř a hlavní kanón ráže 50 mm.

Panzerkampfwagen IV - německý střední tank vyráběný od roku 1933 původně určený jako podpora pěchoty a používal se po celou 2. světovou válku. Jeho hlavní zbraní se stal kanón ráže 75 mm a čelního pancíře s tloušťkou až 80 mm. Jenom na konci války bylo vyrobeno něco okolo 9 000 těchto tanků avšak používány byly dál v některých dalších příštích válkách.

Itálie

A ještě další italské tanky nechvalně přezdívané jako kovové rakve.

8. britská armáda

Velká Británie
Tanky M3, v popředí varianta M3 Grant

Valentine - nepočetnější britský (pěchotní) tank pro 2. světovou válku s čelním pancéřováním až 80 mm a kanónem, určitých typů tohoto tanku, s ráží až 75 mm.

Crusader - tento tank byl vyráběný s rokem 1939. Tanků s tímto jménem bylo vyrobeno asi 5300 kusů s čelním pancéřováním až 51 mm a nejsilnějším kanónem až 57 mm.

USA

M3 Lee - americký střední tank s pancéřováním 51 mm s dvěma hlavními kanóny jedním ráže 75 mm, který byl připevněný na korbě, a druhým ráže 37 mm umístěný na věži.

Odkazy

Reference

Literatura

  • Kamenický, M.: Lexikón svetových dejín. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 2001, str.168.

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.