Claude Auchinleck

Sir Claude John Eyre Auchinleck (21. června 1884 – 23. března 1981) byl britský maršál činný za druhé světové války. Nebyl považován za příliš úspěšného a schopného velitele. Kritizovány byly zejména jeho schopnosti, pokud jde o výběr nižších velitelů.

Claude Auchinleck
Narození	21. června 1884 Aldershot
Úmrtí	23. března 1981 (ve věku 96 let) Marrákeš, Maroko Maroko
Manžel(ka)	Jessie Stewart (od 1921)
Rodiče	John Claud Alexander Auchinleck a Mary Eleanor Eyre
Vojenská kariéra
Hodnost	polní maršál
Doba služby	1904–1947
Sloužil	Spojené království Spojené království
Složka	Britská Indická armáda
Bitvy	první světová válka Mezopotámské tažení druhá světová válka tažení v Africe
Vyznamenání	velkodůstojník Řádu čestné legie velkokříž Řádu lázně důstojník Řádu britského impéria vrchní komandér Záslužné legie Řád za vynikající službu Válečný kříž 1914–1918 legionář Záslužné legie Řád nepálské hvězdy Řád oblaku a praporu stříbrný kříž řádu Virtuti Militari Československá medaile Vítězství
multimediální obsah na Commons

V roce 1904 se stal důstojníkem 62. pandžábského pluku indické armády, a v jejích řadách působil během první světové války, i meziválečného období, naposledy jako velitel 3. indické divize, a ve štábních funkcích. Po vypuknutí druhé světové války byl pověřen velením spojeneckých sil v Norsku, kdy zejména svými nároky na jejich materiální zabezpečení, poprvé vzbudil Churchillovu nelibost, nutno však říci, že spojenecké akce v Norsku jsou zpětně hodnoceny jako předem beznadějné (Spojenci příliš dlouho váhali a pak nebyli schopni nasadit adekvátní síly). V roce 1941 se stal vrchním velitelem britských sil na Blízkém východě, což znamená, že byl zodpovědný za oblast rozprostírající se od britsko-italských hranic v severní Africe po Persii.

Nahradil tak generála sira Archibalda Wavella. Připravoval ofenzívu proti silám osy pod velením Erwina Rommela, a operace Crusader zpočátku uspěla a uvolnil jí obklíčení Tobruku, posléze však byly jeho jednotky zastaveny a oslabeny ve prospěch nově vzniklých bojišť v Barmě a Malajsku, jakož i nedostatkem zásob, Rommel tak mohl v lednu 1942 přejít do ofensivy, zastavené až v únoru na Gazálské linii. Po zahájení další Rommelovy ofensivy v květnu 1942 a porážce 8. armády během série bitev u Gazály, uposlechl Churchillova rozkazu aby hájil Tobrúk, ačkoli tato pevnost na obranu nebyla připravena. Tobrúk padl 21. června. Poté 25. června odvolal dosavadního velitele 8. armády generála Neila Ritchieho a osobně přejal velení, a po porážce u Marsa Matrúh, Rommelův postup zastavil v první bitvě u El Alameinu. Po ní jej Churchill odvolal, protože odkládal útok na Rommelovu Panzerarmee Afrika, neboť neměl dost sil a času na přípravu. Jeho výkon při vedení bitvy u El Alameinu byl dalším z důvodů, neboť ačkoliv uspěl v zastavení Rommelova postupu, jeho jednotky utrpěly značné ztráty při nedbale koordinovaných protiútocích, čímž též znesnadnil svoji případnou ofensivu (např. druhý útok na hřeben Ruweisat během první bitvy u El Alameinu). V letech 1943 – 1947 pak držel post vrchního velitele britských jednotek v Indii.

Jako velitel byl velice nízko hodnocen zejména v Churchillových memoárech i v Montgomeryho pamětech, podle mnohých odborníků šlo však o cílené snižování jeho reputace ve vlastním zájmu obou autorů. Jeho chyby jako vojevůdce spočívaly zejména v neschopnosti vybrat vhodné podřízené (což bylo částečně způsobeno i tím, že strávil delší část života v Indii, neznal dobře schopnosti vyšších důstojníků britské armády) a v neochotě je odvolat, v případě, že se jejich neschopnost projevila. To vedlo například k setrvávání nezkušeného Ritchieho ve velení 8. armády, přičemž on sám se mu snažil přispět radami, a výsledkem byly průtahy a nejasnosti v systému velení.