Pralátka

Jako první přišel s konceptem arché Thalés z Milétu, který tvrdil, že prvotní princip všeho je voda (hydór); zvláštní látka, s přirozenou schopností stávat se pevnou zemí (led) i plynným vzduchem (pára). Hlavním důvodem, proč pokládal Thalés za pralátku právě vodu, bylo zřejmě poznání, že voda je základní podmínka života člověka, všeho tvorstva, rostlin, pohybu ovzduší, života – pohybu přírody.

V Thalétově pojmu vody se ztotožňoval pojem základu s pojmem počátku a příčiny. Vodou chtěl vysvětlovat vznik celého světa a každé jednotlivé věci. Byl to první krok k vysvětlování světa z něho samého, a nikoli pomocí mimoobjektivních činitelů.

Tato původní látka je látka pohybující se, látka živá (Aristoteles ještě přesně nerozlišuje pojem pohybu, života, duše apod.). Tato teorie souvisela i s jeho údajným přesvědčením, že země je disk plovoucí na vodě. Thalétovo učení – podobně jako učení Anaximandra a Anaximena – označujeme jako hylozoismus.

Thalétův žák Anaximandros tuto teorii odmítal. Podle Anaximandra voda nemohla být pralátkou, protože z ní nemůže vzniknout její protiklad – oheň. Anaximadros tvrdil, že z tohoto důvodu žádný ze čtyř živlů (zem, voda, vzduch, oheň) nemůže být arché. Sám uvažoval o existenci pralátky zvané apeiron (neomezeno), z níž se všechny věci rodí a do níž se navrací. Anaximandrův žák Anaximenes zase navrhl jako pralátku vzduch. Ze vzduchu podle něj může povstat voda, oheň i zem.

„Většina těch, co se prvně zabývali filosofií, si myslela, že počátky věcí jsou pouze v podobě hmoty. Neboť to, z čeho jsou všechny věci a z čeho jako z prvního vznikají a do čeho jako posledního zanikají, přičemž podstata zůstává a mění se jen její stavy, prohlašují za prvek a počátek (arché) věcí, a to, že nic nevzniká, ani nic nezaniká, věří proto, že jsou názoru, že se taková podstata (fysis) vždy zachovává... Tedy musí být určitá podstata, buď jediná, nebo více, z nichž vše ostatní vzniká, zatímco ona sama zůstává zachována. Pravda, pokud jde o počet a druh takového počátku, nejsou všichni stejného mínění, Thalés však, původce takovéto filozofie, říká, že je to voda (proto také hlásal, že země spočívá na vodě). Možná čerpal tuto domněnku z pozorování, že potrava všech věcí je vlhká a že z vlhka vzniká a jím se živí i samo teplo (to však, z čeho vše vzniká, je počátkem všeho); tuto domněnku měl tedy z tohoto i z toho, že semena všech věcí mají vlhkou podstatu.“

Arché je jeden z ústředních pojmů řecké filosofie, zvláště v její presokratickém kosmologickém období. Je to pojem, který je pevně spojen s počátky racionálního a filozofického bádání v evropské civilizaci. Není vůbec náhodou, že právě hledání arché započalo emancipaci filozofie a vznik filosofické alternativy vůči mytologii. Lidské myšlení se ve svých archaických časech soustředilo na specifickou náboženskou kulturu, která vyústila do pověstí, legend a mýtů. Ty objasňovaly záhady mnohotvárnosti a složitosti světového univerza, přičemž měly i různé etické aspekty a důsledky. Prostřednictvím mýtů se člověk vyrovnával s otázkami o původu světa a sebe samého. To bylo jejich klíčovým úkolem, proto nepřekvapuje, že při vzniku filosofie jako racionálního bádání, stojí zájem o původ a jakousi „podstatu“ světa resp. jednotlivých existencí. Lze také dodat, že tento zájem přetrvává až dodnes, kdy se fyzici snaží odhalit univerzální elementární zákony, z nichž by bylo možné vysvětlit vesmír čistou dedukcí.

Myšlenka o arché se tedy stala rozumovou obdobou mytologického vysvětlování univerza.

Jak bylo uvedeno v části Arché a mytologie, první filozofové čelili otázce o původu a povaze takové rozmanitosti a mnohotvárnosti světa. Řecké myšlení si původně neprokázalo představit, že by se kvalitativní a kvantitativní specifika existencí mohly spojit s něčím nestálým nebo proměnlivým (jako např. energie). To, co má být podstatou vysvětlující jsoucna, může být podle něj pouze pevné, nezanikající ani nevznikající. Z toho vyplývá, že všechny věci jsou vlastně jen metamorfózy a změny téže podstaty nebo stejných podstat, elementů, nebo téhož arché. Takto se pluralita sjednocuje a vyúsťuje do představy jediného prazákladu veškerého bytí. V evropské filozofii se takové pojetí označuje jako „ontologická jednota mnohotvárnosti“.

Všechny příčiny jsou počátky.

Tedy všechny počátky mají toto společné, jsou čímsi prvním, z čehož věc nebo je, nebo vzniká, nebo se poznává; některé počátky jsou ve věcech, některé mimo ně. Proto je počátkem příroda, prvek, myšlení, vůle, podstata i účel; neboť pro mnohé věci je počátkem poznání i pohybu dobro a krásno.

Pralátka je termín, který filozof Anaximenes popisuje jako neustále se pohybující, nekonečný, nediferencovaný, blíže neurčený, neurčitý vzduch, ze kterého zředěním vznikl oheň a zhuštěním zase větry, mraky, voda, země, kameny, bohové. Prapodstata všeho.

• Řecká filozofie
• Starověká filozofie

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Pralátka na slovenské Wikipedii.