Apeiron

Podle řecké mytologie svět vznikl ze zející bezedné propasti (chaós),[1] první filosofové jej nahradili abstraktnějším pojmem beztvarého nekonečna, apeiron. Podle zachovaných zlomků z Anaximandra je to absolutní počátek, princip všeho jsoucna, z něhož se „vydělují“ protiklady jako vlhké-suché, teplo-zima a z jejich sváru se rodí náš svět. Protože apeiron nemá meze, může tento koloběh vznikání a zanikání trvat bez konce. Pro Anaximandra však apeiron patrně neznamenalo jen pasivní „pralátku“, protože je podle jiného zlomku označil také jako „božské“.[2]

Ve slavném Anaximadrově zlomku ze Simplikia se slovo sice nevyskytuje, zlomek však patrně míní právě toto: „z čeho věci vznikají, do toho též zanikají podle nutnosti, neboť si za své bezpráví navzájem platí pokutu a trest podle řádu času.“[3] Každá věc, která se z apeiron vynořila, narušuje tím jeho věčnou rovnováhu a tím působí „bezpráví“, za což „podle řádu času“ zaplatí svým zánikem. Jinak by se totiž mohlo stát, že by nějaké jsoucno přesáhlo všechny meze, což by ohrozilo stabilitu kosmu.[4]

Řekové měli z nekonečna hrůzu, protože jim připomínalo „nehostinné moře“ (Hésiodos), kdežto lidský život je možný jen v omezeném světě jasných tvarů. Každé překročení mezí proto vnímali jako ohrožení obce a lidského života. Lidská pýcha, nedbání daných mezí, je tou nejhorší z neřestí a předzvěstí zkázy a záhuby. V 6. století př. n. l., kdy Anaximandros žil, byly politické poměry v Milétu neklidné a Anaximandrova úvaha je nápadná také tím, že obsahuje řadu etických pojmů: bezpráví, pokuta (odplata). Nemusela se tedy týkat jen světa věcí, ale i lidské společnosti.[5]