Pozdě

Skladatel Vojta Mádlo se po působení ve vojenské hudbě stal v roce 1897 kapelníkem společnosti Švandovy a v letech 1898–1901 Národního divadla v Brně, v letech 1901–1908 pak byl hobojistou v orchestru Národního divadla.[1] Tato činnost jej na počátku 20. století přivedla k hudebnímu divadlu. Jako skladatel se širší veřejnosti představil dramatickou ouverturou, kterou uvedla Česká filharmonie na koncertě v Plodinové burze v roce 1904.[2][3]

Vojta Mádlo svou první jednoaktovou operu napsal zprvu jen jako pokus; předložil ji však České akademii věd a umění, kde došla uznání a skladatel získal hmotnou podporu ve výši 1000 K na dokončení celovečerní opery Královniny diamanty (podle Alexandra Dumase, rovněž na libreto Vilíka Táborského).[4] Tím povzbuzen nabídl svou operní prvotinu Národnímu divadlu v Brně – kde byl dobře znám z nedávné doby svého kapelnictví[4] – a druhou operu Národnímu divadlu. Královniny diamanty nikdy jeviště nespatřily (stejně jako Mádlova další opera Blouznivci na Táborského libreto podle námětu Edmonda Rostanda), ale aktovku Pozdě brněnské divadlo uvedlo, a to poprvé 15. ledna 1905.[5][6] Mádlo se při té příležitosti vrátil do Brna a nastudoval operu ve spolupráci s kapelníkem Cyrilem Metodějem Hrazdirou, přičemž premiéru dirigoval sám.[7]

Skladatel označil své dílo jako „hudební drama“.[2] Opera je vedena v deklamativních dialozích, ale objevují se lyrická samostatná čísla – píseň Jiřiny, árie Kotíka, dvojzpěv Jiřiny se Sumínem, orchestrální polka. Sbor se uplatní na začátku opery (k charakteristice prostředí) a pak v závěrečné části při hospodské zábavě. Mádlo používá se značnou důsledností metodu příznačných motivů, které charakterizují různé prvky: je zde motiv Jiřininy lásky ke Kotíkovi a jiný motiv její lásky k Sumínovi, motiv její vzplanuvší nenávisti k Sumínovi, Kotíkův motiv žárlivosti, motiv smrti (který předznamenává tragické vyústění opery již v předehře), dílo prostupující motiv nestálého hereckého života.[8][2] Tyto motivy nejsou rozpracovávány wagnerovským způsobem, spíše se vracejí vedle sebe jako pamětné motivy v nezměněné podobě.[9]

Recenze soustředily svou kritiku na libreto – někdy až exkluzivně, jako referent Národních listů, který tvrdil: „možno-li mluviti o vadách opery, pak spadají pouze na vrub libreta.“[2] Již před premiérou Karel Hoffmeister v Daliboru upozorňoval, že děj je „nebohatý a veškeré zápletky prostý“.[10] Libretista a recenzent časopisu Zlatá Praha (Václav Juda Novotný) poodhaloval jeho historii: „Z nedostatku vhodného a života schopného libreta pustil se Mádlo do zhudebnění textu, jehož cena po stránce literární i divadelní byla nanejvýše chatrná, a teprve když dílo bylo již takměř hotovo, dal si text jiným libretistou [samotným V. J. Novotným?] znova upraviti a snažil se, aby se dílo stalo aspoň dodatečně záživnějším a působivějším.“[3] Podle Maxmiliána Koblížka, recenzenta Lidových novin, bylo libreto i po přepracování „tak nešťastné, tak slepené, že nemůže nejmenšího dojmu zanechati“.[11] I podle Karla Sázavského (v Daliboru a Moravské orlici) bylo libreto „velmi slabé, všední a zcela nedramatické,“[12] – „žádný děj, všední událost, jak denně na všech stranách se odehrává, žádné vzrušující momenty, konec odporný“[13]. Podobně míní Jan Kakš ve Hlídce („bez nejmenšího dramatického tepu, pouhopouhá nevzrušující prosa všedního života“)[9] a Robert Saska v Brněnských novinách („děj […] je sám sebou sice neobyčejně brutální, ale zcela všední. Poměr hlavních osob není psychologicky nijak prohlouben, aniž dramaticky vystupňován […] dramatický ruch, pokud se v celku jeví, je […] teprve vnesen skladatelem“[8]). Recenzenti poukazovali na zjevnou závislost zápletky na populárních Leoncavallových Komediantech, ale porovnání dopadalo nepříznivě.[11][9][8] Kritiky rovněž naznačovaly, že tragédie z civilního prostředí byla pro operní zpěváky herecky obtížná.[11]

Mádlova hudba byla naproti tomu oceněna vesměs příznivě. Opera Pozdě byla hodnocena jako zdařilý krok a nadějný příslib do budoucna spíše než jako dobré dílo samo o sobě[2][3] – byla to jen „prvotina začátečníka“, mínil Jan Kakš.[9] Přestože práci s příznačnými motivy kritici shledávali vnější a souřadnou (tj. bez tematické práce) a jednotlivé motivy někdy jako málo výrazné, hlavně po rytmické stránce, ocenili snahu zajistit jednotnost díla.[10][12][11][9][13] Rovněž deklamace zpívaného slova byla řešena bezchybně,[10][9][13] jen Saska upozorňoval, že partie sólistů jsou příliš namáhavé, protož jsou napsány příliš vysoko.[8] Všichni recenzenti oceňovali jako hlavní rys melodickou invenci, hlavně na lyrických místech;[11][9][2][3] podle Sázavského například Mádlo „vynikáť melodičností a to dosti zdravou, ne přesládlou“.[13] Mezi zvlášť zajímavými byla citována prakticky všechna sólová a ansámblová čísla opery a také „rozkošná polka v duchu Smetanovském“.[8] Karel Hoffmeister ovšem s ohledem na „ty jednoduché melodické linie“ zpochybňoval snahu skladatele „působit tak značnou měrou nejčelnějším jinak prvkem hudebním, pouhou melodií,“ se záměrem zalíbit se obecenstvu.[10]

V. J. Novotný se však rozcházel se svými kolegy v názoru, že „ani silný dramatický výraz [Mádlovi] neschází“;[3] jiní recenzenti naopak poukazovali na nedramatičnost jako podstatnou vadu[12][8][13]. „Vše plyne … shlazeně, jemně, někdy i sentimentálně, kteráž hudba sice lahodí sluchu, ale nerozehřeje, nevzpruží, nevyvolá v dramatice trvalého zájmu, snadno se zapomíná. Jak lehce přišla, tak lehce mizí,“ píše Koblížek[11]; „dikce orchestru Mádlova plyne klidně, jak klidně dá se celý děj vypravovati a poslouchati, aniž by napínal nebo vzrušoval,“ míní Sázavský[13].

Při posuzování instrumentace byla kritika obezřetná s ohledem na skromnost orchestru, který mělo brněnské divadlo k dispozici, ale ocenila její zručnost, příhodné barvy a zajímavé harmonie, jakož i interakci orchestru se zpěváky – problematický bod začínajících skladatelů.[12][11][8][13][3] Konstatovali však nedostatek polyfonie[12][11][8]: skladatel „naprosto se vyhýbá polyfonnímu slohu a vůbec i každému náběhu kontrapunktického zpracování,“ vytýká mu Sázavský, ač to by bylo pro ambicióznější dílo nezbytné.[13]

Václav Juda Novotný charakterizoval Mádla tak, že je „skladatelem pokrokového směru, jehož cílem je hudební drama“, přitom však není „bouřlivý novotář, jenž by hledal nové cesty a pouštěl se v boj za nové ideály; osobuje si všechny vymoženosti dneška, ale jinak zcela klidně postupuje vyjetými již kolejemi“.[3] Robert Saska popsal Mádlův sloh stručněji jako „kompromisní“.[8] Vedle zjevného sklonu k verismu (jenž byl dle Novotného „přechodný a u začátečníka omluvitelný“[3]) zmiňovali recenzenti vliv Čajkovského; znaky české národní hudby – popřípadě přímo ohlasy Bedřicha Smetany – jen ve sborových a tanečních číslech.[8][13]

Mádlova operní prvotina Pozdě byla obecenstvem v Brně přijata dobře – přestože byla nastudována se spěchem[11] a provedení bylo jen „přiměřeně pěkné“[9] –, ale neudržela se na repertoáru dlouho a jiná divadla ji nepřevzala. Další Mádlovy operní práce se už na jeviště nedostaly. Roku 1908 se skladatel vrátil k povolání vojenského kapelníka a zaměřil i svou skladatelskou činnost jinými směry.[1]

Děj se odehrává v současnosti v hospodě venkovského městečka, v níž se chystá představení kočující divadelní společnosti. V ní hraje i mladá Jiřina, dcera herce Chotíka. Její zemřelá matka byla prostým venkovským děvčetem právě odsud a Jiřina je už unavena kočovným venkovským životem stejně jako volným milostným svazkem se svým spoluhercem Janem Kotíkem. Budí se v ní matčina krev; přála by si potulnou hereckou branži opustit a usadit se k normálnímu životu. V tomto rozpoložení se seznámí s Vojtěchem Sumínem, lesnickým příručím, a oba k sobě zahoří vroucí láskou.

Chvátal Jiřině domlouvá Jiřině, aby se nevzdávala svého povolání a vrátila se ke svému bývalému milenci, ale Jiřina se nenechá přesvědčit. I Kotík žárlí a sleduje každý Jiřinin krok. Cítí, že se mu Jiřina rychle vzdaluje, a proto se odhodlává ke kroku, který dlouho odkládal, a nabízí Jiřině sňatek. Ta však jeho sliby i vyhrůžky odmítne se slovem „pozdě“.

V hospodě hraje muzika a místní se dávají do tance. Pro Jiřinu si přijde Sumín. Při pohledu na to, jak se Jiřina a Sumín k sobě na veřejnosti důvěrně mají, popadne žárlivého Kotíka vztek, vbíhá se mezi ně a snaží se je roztrhnout; Vojtěch se mu však postaví a jeho hrozeb se neleká. Chvátal se rozezleného Kotíka snaží ukrotit a odvést stranou. Jiřina mezitím hledá opět ochranu v Sumínově náručí. Kotík, zpozorovav to, se vrhá na Vojtěcha a zezadu ho probodne nožem. Jiřina, obklopena konsternovanými místními lidmi, nad mrtvolou truchlí nad ztracenou nadějí na skutečnou lásku – je „pozdě“.[8][10][11]