Povstání Gabriela Betlena

Po smrti Gabriela Báthoryho (1589–1613) se v roce 1613 stal sedmihradským knížetem za pomoci Turků Gabriel Betlen. Vídeňský dvůr mu už od začátku nedůvěřoval a snažil se o vyvolávání nepokojů a spiknutí. Vyslal na jeho území i několik výprav, které však nedosáhly většího úspěchu. V roce 1615 uznala Vídeň dohodou podepsanou v Trnavě Betlena za knížete Sedmihradska a vrátila mu jeho majetky. Betlen měl za to Habsburkům pomáhat proti Turkům. Dohoda však byla jen taktikou obou stran pro získání času. Vídeň obnovila s Turky mír a spojila se také s Jurajem Drugetem.

Betlen využil jako první situaci, v níž se ocitli Habsburkové, a posílený vypuknutím českého stavovského povstání vystoupil v létě 1619 vojensky proti Vídni. Do boje postavil 18 000 vojáků naverbovaných většinou z hajduků a sedmihradských Sikulů. Spojil se s některými významnými uherskými protestantskými magnáty a v srpnu vpadl na východní Slovensko. Porazil Drugetovo vojsko a začátkem září 1619 dobyl Košice. Jeho přívrženci ho tam zvolili za hlavu Uherska, ochránce nekatolických náboženství a vydali manifest Stížnosti Uherska (latinsky Querela Hungariae), ve kterém osvětlují příčiny a program povstání. Betlenova už téměř třicetitisícová armáda postupovala přes Spiš, Liptov a jihoslovenské stolice směrem na západ a po pár týdnech obsadila Fiľakovo, Levice, středoslovenská důlní města, Nové Zámky, Trnavu a dokonce i hlavní město Uher Bratislavu. Na Bratislavském hradě předal Betlenovi palatin Zigmund Forgáč královskou korunu. Betlen se pak s vojskem spojil s českými a moravskými stavy pod vedením J. M. Thurna a postupoval spolu s nimi na Vídeň. Na východní Slovensko však vpadl Juraj Druget se svým osmitisícovým vojskem polských žoldáků a Betlena donutil k ústupu od Vídně.

Polsko stálo v konfliktu na straně Habsburků a diplomaticky se snažilo o diskreditaci Betlena u Porty za jeho nedávné protiturecké paktování. Betlen si však nadále udržel většinu území Slovenska a na čas měl v rukou i část Zadunají s městem Šoproň. Na sněmu v Bratislavě v lednu 1620 žádala šlechta spíše potvrzení svých výsad a přidělení zabavených majetků katolíků, než další pokračování boje proti Habsburkům. Dohodu Betlena s českými stavy o náboženské svobodě a vyhnáni jezuitů s Pazmaněm pryč z Uher sněm schválil. Neochota uherských stavů pokračovat v povstání a nedostatečná podpora Turků však přiměla Betlena k uzavření osmiměsíčního příměří s Ferdinandem II. Betlen nepřijal ani návrh na udělení královského titulu a dal se zvolit pouze za "knížete" a správce Uher. K tomuto kroku přispěla i tajná jednání s císařským dvorem, jehož zástupci mu slíbili územní a politické výhody. Císařská armáda se pak mohla zaměřit na boje v Čechách proti stavovskému povstání. Betlenovi se znovu podařilo získat dary přízeň a důvěru Porty a oslabit diplomatický vliv Polska. 25. srpna 1620 na sněmu svých přívrženců v Banské Bystrici se po souhlasu z osmanské strany dal zvolit za krále Uherska, ale nedovršil volbu korunovací. Sněm se zabýval i náboženskými otázkami, potvrdil usnesení žilinské a spišskopodhradské synody a omezil počet katolických biskupství na tři (v Nitře, Rábu a v Egeru). Majetky katolické církve připadly Betlenovi a z nich získal nové finanční zdroje na placení vojska, se kterým mohl rozvinout nové boje. Vídeňský dvůr totiž sliby nedodržel.

Na rozdíl od předchozího roku se vojenskopolitická situace změnila. Betlenova vojska nedosahovala již takových úspěchů jako v první fázi povstání. V první polovině září 1620 se zmocnili povstalečtí vojáci Nitry a 10. října odrazili útoky císařské armády na Bratislavu, museli však vyklidit Trnavu a jejich vpád do Rakouska skončil neúspěchem již u Hainburgu. Císařský dvůr se mohl po vítězné bitvě na Bílé hoře (8. listopadu 1620) zaměřit na boje s povstalci. Betlen začal pomalu ztrácet pozice na západním Slovensku. Přičinila se o to armáda generála Buquoye, který předtím bojoval v Čechách. Začátkem května obsadila Bratislavu, Nitru a koncem měsíce obléhala Nové Zámky. Začátkem června další část císařské armády pod vedením Štěpána Pálffyho a Petra Koháriho dobývala střední Slovensko a zaujala území mezi Hronem a Ipelem s pevnostmi Fiľakovo a Sečany a městy Krupina a Brezno. Betlen byl tehdy v Olomouci a jakmile se dozvěděl o postupu císařské armády, shromáždil vojsko, se kterým přitáhl až k Rimavské Sobotě. Vojsko Štěpána Pálffyho se stáhlo až k Zvolenu a v bitvě u Jalné 2. a 3. července 1621 utrpělo porážku. Betlen měl znovu otevřenou cestu na západní Slovensko, které ovládal Buquoy, jenž obléhal v té době pevnost Nové Zámky. 10. července 1621 přitáhli povstalci k pevnosti a v bitvě porazili císařskou armádu, sám Buquoy zahynul. Betlen se tak znovu mohl zmocnit Trnavy a ke konci roku i Nitry. Povstalci se dostali i na území Moravy.

Betlen se tímto počínáním snažil dosáhnout přijatelné podmínky míru s Vídní. Zkonfiskované majetky církve, které šlechta chtěla získat, však stále vlastnil Betlen. Z tohoto důvodu, jakož i pro jeho taktizování, ho nespokojené stavy začaly hromadně opouštět. Ani lidové masy ho příliš nepodporovaly. Turci, využívající povstání ve svůj prospěch, mu umožnili naverbovat si pomocné jezdecké oddíly z krymských Tatarů a z jejich vlastní armády, ale jinou pomoc mu neposkytli. Proto 11. října 1621 Betlen zahájil jednání s císařským dvorem. Po dlouhých a obtížných jednáních podepsaly 6. ledna 1622 (jiné zdroje uvádějí 31. prosince 1621) obě strany mír v Mikulově. Podle podmínek míru se Betlen vzdal zabraného území spolu s uherským královským titulem. Místo toho dostal titul "říšský kníže", dvě slezská knížectví Opole a Ratiboř, doživotní držení sedmi hornouherských (tedy převážně východoslovenských) stolic a roční příspěvek 50 tisíc zlatých na vydržování pohraničních pevností. Mír sliboval uherským stavům zachovávání práv a privilegií, které ustanovil sněm v roce 1608.

Betlen nebyl příliš spokojen s dosaženými výsledky míru, a když jeho plán vzít si za manželku dceru císaře Ferdinanda II. ztroskotal na neochotě císařského dvora uvědomujícího si, že Betlen by tak získal správu nad Uhrami, podnikl v dalších letech nové výboje proti habsburské monarchii. Betlen však nedosáhl větší územní ani politické zisky zejména pro zmenšující se počet jeho příznivců. Výprava v roce 1623 neúspěšně obléhala císařské vojsko nacházející se v opevněném Hodoníně. Betlen znovu podepsal mír ve Vídni, ve kterém byly obnoveny podmínky mikulovského míru, ale příspěvek na pohraniční pevnosti se mu snížil na 30 000 zlatých a ztratil obě slezská knížectví.

V roce 1626 se Betlen spojil s německými protestantskými knížaty a dlouholetým nepřítelem Habsburků - Francií. Spojenci mu poskytli vojsko generála Mansfelda, se kterým znovu vystoupil proti císaři. I na území Slovenska tak probíhala část třicetileté války tzv. dánská válka. Pováží plenila císařská vojska pod vedením Tillyho a Valdštejna. Střední Slovensko, zejména okolí horních měst, pustošila Mansfeldova vojska a Betlenovy tureckotatarské oddíly. Císař vyslal proti Betlenovi ještě armádu Albrechta z Valdštejna, který obsadil Trnavu, Nitru a Nové Zámky, ale pro zásobovací potíže postoupil pouze k Levicím. Betlen čekal na posily za Ipľem, ale ke střetu armád nedošlo. Valdštejnův pobyt s vojskem na západním Slovensku odřízl Betlena od jeho západoevropských spojenců, a tak byl donucen uzavřít další mír v Bratislavě. Betlen si dle dohody udržel své sedmihradské majetky a do doživotní držby dostal i sedm východouherských stolic. Příspěvek na pevnosti mu byl zrušen. Jeho náhlá smrt v roce 1629 ukončila další snahy o ovládnutí území Slovenska.

• Protihabsburská stavovská povstání v Uhrách
• Gabriel Betlen
• Třicetiletá válka