Poutní cesta

Všechna velká náboženství znají poutní cesty a poutní místa (například pouť hadždž do Mekky v islámu). Pěší putování není jen reliktem minulosti a nápodobou předků, ale má smysl i v tom, že člověk se díky fyzické oběti (zátěži) a překonávání nepohodlí obětuje, čímž se podle některých činí vnímavějším pro duchovní prožitky a kontakt s Bohem. Je také blíž přírodě a je schopen ji lépe vnímat. S tím souvisí tzv. barokní kompozice krajiny, kdy byly kostely a jiné krajinotvorné prvky zasazovány do krajiny se zřetelem na to, jak bude na poutníka, jdoucího ať už v procesí nebo samostatně, působit. Poutními místy bývají jak velká města, jako Jeruzalém (svaté město všech tří velkých monoteistických náboženství), Řím, Santiago de Compostela, tak kostely, kolem nichž vznikly jen menší obce nebo zázemí (Lurdy, Mariazell, Einsiedeln, Velehrad, Hostýn, Svatá Hora u Příbrami), ale také určitá jinak opuštěná místa v krajině, jako je hora, pramen, studna, jeskyně nebo svatyně. Během společných poutních cest se někdy konají zastavení například za účelem společné modlitby, rozjímání nebo mše svaté. Poutních cest bývalo mnoho, v Českých zemích byly oblíbené například poutě do Křtin nebo Mariazell v Rakousku. Některé cesty mají staletou tradici, jsou ale zakládány i cesty nové.