Zlatá Adele

Portrét ženy na zlatém pozadí je považován za reprezentativní dílo Klimtova zlatého období a zároveň vídeňské secese. Olejomalba na plátně doplněná zlatem a stříbrem má rozměr 138 x 138 cm a vystavuje ji Nová galerie (Neue Galerie) v New Yorku.

Česko-rakouský bankéř a cukrovarník židovského původu z Prahy Ferdinand Bloch-Bauer (1864–1945) objednal v polovině roku 1903 u Gustava Klimta portrét manželky Adely Blochové-Bauerové (1881–1925).[6][1] První přípravné skici vznikly v daném a následujícím roce.[1][7]

Během prosince 1903 navštívil Klimt s malířem a sochařem Maximilianem Lenzem antickou baziliku San Vitale v Ravenně, kde jej podle Lentze uchvátilo dílo byzantského umění,[8][9] raně křesťanská zlatá mozaika císaře Justiniána I. a jeho ženy, císařovny Theodory I. Odtud také vzešla inspirace k třpytivé dekoraci portrétu pevným materiálem.[9] Historička umění Elana Shapirová uvedla, že pozadí a šaty na obrazu obsahují symboly v podobě trojúhelníků, vejcí, linií očí a mandlí, které podněcují k erotickému vnímání díla.[6][10] Rám obrazu pokrytý lístkovým zlatem vytvořil architekt Josef Hoffmann.[11]

Již v roce 1901 stála Adele Blochová-Bauerová modelem pro Klimtův obraz na biblický výjev Judita s hlavou Holofernovou.[12][13] Na krku měla manželův dar, masivní zlatý náhrdelník. Whitford portrét popsal jako „nejerotičtější Klimtův obraz“.[14] V roce 1903 pak Ferdinand Bloch-Bauer zakoupil první Klimtovo dílo nazvané Buchenwald (Bukový les).[15] O sedm let později získal další umělcův obraz Schloss Kammer am Attersee III, roku 1912 byl dokončen druhý manželčin portrét Adele Bloch-Bauer II a následně i Portrét Amalie Zuckerlandlové, vytvořený v období 1918–1919.[15]

K veřejnému představení obrazu Zlatá Adele došlo v roce 1907, kdy bylo Adele Blochové-Bauerové dvacet pět let.

V roce 1918 manželé Blochovi-Bauerovi usilovali o získání československého občanství, když během léta přebývali na zámku v Panenských Břežanech, který vlastnili, ačkoli trvalé bydliště měli ve Vídni. Adele Blochová-Bauerová zemřela na meningitidu roku 1925.[16] V poslední vůli si přála darovat obrazy vídeňské galerii v Belvederu.[2]

Detail hlavy Klimtovy verze obrazu Judity I., pro nějž stála modelem Adele Blochová-Bauerová

Detail náhrdelníku, který po Adele získala Maria Altmannová jako svatební dar a nacisté jej poté odcizili

Po anšlusu Rakouska v březnu 1938 odjel Ferdinand Bloch-Bauer z Vídně na zámek v Panenských Břežanech, z něhož se však v důsledku mnichovské dohody vystěhoval do Paříže, když se v okleštěné druhé republice necítil bezpečně. V září 1939 se natrvalo usídlil v neutrálním Švýcarsku, kde bydlel v hotelu. Nacisté jej v nepřítomnosti falešně obvinili z krácení daní ve výši 1,4 milionu říšských marek. V květnu 1938 zmrazili jeho účty.[17] Cukrovar byl zkonfiskován a z vídeňského domova se stala kancelář říšských železnic Deutsche Reichsbahn.[17] Zámek v Panenských Břežanech byl přeměněn na sídlo zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.[18] Správcem Blochova-Bauerova majetku byl ustanoven nacistický právník Friedrich Führer. Po katalogizaci sbírky získal část děl Adolf Hitler a další nacističtí vůdci včetně Hermanna Göringa.[19][20] V prosinci 1941 nechal právník Führer přemístit obrazy Zlatá Adele a Apfelbaum I do vídeňské galerie Belvedere výměnou za ponechání si obrazu Schloss Kammer am Attersee III, který poté prodal Gustavu Ucickému, Klimtovu nemanželskému synovi.[21][18] Galerie v Belvederu odstranila možné spojení s původními židovskými vlastníky přejmenováním Adelina obrazu na Dame in Gold (Dáma ve zlatém).[22]

V srpnu 1945 sepsal Ferdinand Bloch-Bauer poslední závěť, jíž revokoval předchozí. Obrazy v ní však přímo nezmínil, když je považoval za trvale ztracené. Celý majetek odkázal synovci a dvěma neteřím, z nichž jednou byla Maria Altmannová.[18][23] Ve Švýcarsku zemřel v listopadu téhož roku.[21]

V roce 1946 Rakousko zneplatnilo nacistické transakce motivované diskriminací osob. Žídé žádající o navrácení uměleckých děl byli nuceni část z nich přenechat rakouským muzeím výměnou za vývozní povolení ze země.[21][18] Blochova-Bauerova rodina najala vídeňského právníka Gustava Rineshe, jenž měl usilovat o navrácení odcizených uměleckých děl. Spisy správce sbírky Führera naznačovaly, že většina hodnotných artefaktů skončila v galerii Belvedere. Několik z nich se podařilo získat zpět do rodinného vlastnictví, ale nikoli Klimtovy obrazy. K zisku vývozního povolení tak byla rodina nucena rakouskému státu přenechat obrazy Häuser in Unterach am Attersee, Adele Bloch-Bauer I (Zlatá Adele), Adele Bloch-Bauer II a Apfelbaum I. Galerie v Belvederu odvozovala vlastnický nárok těchto Klimtových děl z poslední vůle Adely Blochové-Bauerové.[21][24]

Maria Altmannová, neteř Adele a Ferdinanda Blochových-Bauerových v roce 2010

Plakát kampaně „Ciao Adele“, před vyvezením obrazů z Rakouska, zvoucí k jejich poslednímu zhlédnutí

V roce 1998 přijala rakouská vláda restituční zákon týkající se uměleckých děl odcizených nacisty. Zřídila restituční komisi, s cílem shromáždit státem vlastněná díla, která by mohla být vrácena původním majitelům. K tomuto účelu zpřístupnila státní archivy pro výzkumnou činnost.[18][25] Rakouský investigativní novinář Hubertus Czernin se začal tímto výzkumem intenzivně zabývat a archivní poznatky publikoval.[26] Maria Altmannová, jediná žijící neteř Blocha-Bauera, která bydlela ve Spojených státech, najala amerického právníka E. Randola Schönberga. Advokát požadoval na Rakousku díla pocházející z majetku Bloch-Bauerovy rodiny včetně šesti obrazů Adele Bloch-Bauer I, Adele Bloch-Bauer II, Apfelbaum I, Buchenwald, Häuser in Unterach am Attersee a Amalie Zuckerkandl. Restituční komise však vydala zamítavé stanovisko, s odvoláním na závěť Adely Blochové-Bauerové. Altmannové doporučila vrátit dalších šestnáct Klimtových kreseb a devatenáct kusů porcelánu v držení Belvederu, které měly být mimo rozsah závěti její tety.[21][27]

V březnu 2000 tak Altmannová podala občanskoprávní žalobu proti rakouské vládě, žádající navrácení šesti obrazů. Aby se v Rakousku vyhnula neúměrně vysokému správnímu poplatku plynoucímu z odhadní ceny děl až do výše 1,75 milionu eur,[28][29] zažalovala rakouskou vládu a galerii Belvedere ve Spojených státech. Rakouský kabinet žalobu odmítl s odkazem na zákon o imunitě zahraničních společností v USA (Foreign Sovereign Immunities Act, 1976), zaručující suverénním státům imunitu vyjma konkrétních výjimek.[30][31] Následovala čtyřletá soudní pře o to, zdali je možné žalovat suverénní stát. Z kalifornského obvodního soudu se spor přes odvolací stupeň přenesl až k Nejvyššímu soudu, kde byl veden jako případ Rakouská republika vs. Altmannová.[28][32] V červnu 2004 Nejvyšší soud rozhodl, že obrazy byly ukradeny a před nárokem Altmannové není Rakousko chráněno imunitou.[33][34] Aby se středoevropský stát vyhnul dalšímu dlouhému procesu, souhlasil s arbitráží, kterou původně v roce 1999 odmítl. V rozhodčím panelu tří arbitrů zasedli Andreas Nödl, Walter Rechberger a Peter Rummel.[35]

Dekorativní motivy: symboly podmiňující erotické vnímání díla

Schoenberg předložil důkazy během září 2005 a v lednu 2006 bylo zveřejněno rozhodnutí arbitráže. Pět ze šesti obrazů se mělo vrátit dědicům Blocha-Bauera, tj. jediné žijící neteři Altmannové, což odpovídalo smyslu poslední závěti Blocha-Bauera. Pouze obraz Portrét Amalie Zuckerkandlové zůstal ve vlastnictví vídeňské galerie.[36][37] V reakci na závěr arbitráže vytvořila galerie Belvedere reklamní kampaň na zastávkách vídeňské hormadné dopravy včetně nástupišť metra s názvem „Ciao Adele“, která zvala návštěvníky k poslední prohlídce před vyvezením obrazů ze země. To vyvolalo velký zájem veřejnosti, s dlouhými frontami před galerií. Část Rakušanů požadovala odkup obrazů státem, což vláda odmítla pro jejich předpokládanou vysokou cenu.[38] Rakouské území díla opustila v březnu 2006 a mezi dubnem až červnem téhož roku byla vystavena v kalifornském uměleckém muzeu Los Angeles County Museum of Art.[39][40]

Na dotaz, jak hodlá s obrazy naložit, v roce 2006 devadesátiletá Maria Altmannová nejdříve reagovala slovy: „Nerada bych, aby je odkoupila soukromá osoba […] je pro mě velmi důležité, aby je mohli vidět všichni, kteří o to projeví zájem, protože takové by bylo přání mé tety“.[41] V červnu 2006 však portrét Zlatá Adele prodala Ronaldu Lauderovi pro jím spoluvlastněnou novou newyorskou galerii, která byla založena v roce 2001. Cena 135 milionů dolarů se k datu transakce stala vůbec nejvyšší částkou v historii, jakou kupec zaplatil za jeden obraz.[4][2] Během listopadu téhož roku pak byly v aukční síní Christie's prodány zbylé čtyři obrazy. Druhou podobiznu manželky bankéře Adele Bloch-Bauer II koupila moderátorka Oprah Winfreyová[42] za 87,9 milionů dolarů, což k datu prodeje znamenalo čtvrtý nejdražší obraz v historii.[43] Dílo Apfelbaum I pak bylo vydraženo za 33 milionů, Buchenwald za 40,3 milionů a Häuser in Unterach am Attersee za 31 milionů dolarů. Všechna díla tak skončila v soukromých sbírkách.[44][45]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Portrait of Adele Bloch-Bauer I na anglické Wikipedii.

• DEAN, Catherine, 1996. Klimt. London: Phaidon Press. Dostupné online. ISBN 978-0-7148-3377-4. (anglicky)Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• FLIEDL, Gottfried, 1989. Gustav Klimt. Cologne: Benedikt Taschen. ISBN 978-3-8228-0290-8. (anglicky)Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• MUCHNIC, Suzanne. LACMA to show Klimts [online]. Los Angeles Times, 16-06-2006. S. E 4. (anglicky)Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• MÜLLER, Melissa; TATZKOW, Monica, 2010. Lost Lives, Lost Art: Jewish Collectors, Nazi Art Theft, and the Quest for Justice. New York: The Vendome Press. Dostupné online. ISBN 978-0-86565-263-7. (anglicky)Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• NEBEHAY, Christian M., 1994. Gustav Klimt. New York: Harry N. Abrams. ISBN 978-0-8109-3510-5. (anglicky)Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• NELSON, Robert S., 2015. Byzantium/Modernism: The Byzantine as Method in Modernity. Redakce Betancourt Roland. Leiden: BRILL. Dostupné online. ISBN 978-90-04-30001-9. Kapitola Modernism's Byzantium Byzantium's Modernism. (anglicky)Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• O'CONNOR, Anne-Marie, 2015. The Lady in Gold: The Extraordinary Tale of Gustav Klimt's Masterpiece, Bloch-Bauer. New York: Vintage Books. Dostupné online. ISBN 978-1-1018-7312-0. (anglicky)Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• ROGOYSKA, Jane; BADE, Patrick, 2012. Gustav Klimt. New York: Parkstone International. Dostupné online. ISBN 978-1-78042-729-4. (anglicky)Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• SHAPIRA, Elana, 2016. Style and Seduction: Jewish Patrons, Architecture, and Design in Fin de Siècle Vienna. Lebanon, NH: Brandeis University Press. Dostupné online. ISBN 978-1-61168-969-3. (anglicky)Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• SCHOENBERG, E. Randol, 2014. The Recovery of Nazi-Looted Art: The Bloch-Bauer Klimt Paintings (video) [online]. YouTube [University of California], 2014 [cit. 2017-07-17]. Dostupné online. (anglicky)Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• WHITFORD, Frank, 1990. Klimt. London: Thames and Hudson. Dostupné online. ISBN 978-0-5002-0246-3. (anglicky)Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• United States (US) Court of Appeals for the Ninth Circuit: Altmann V. Republic of Austria. International Legal Materials. American Society of International Law, January 2003, s. 216–229. DOI 10.1017/S0020782900009621. JSTOR 20694339. (anglicky)Je zde použita šablona {{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Zlatá Adele na Wikimedia Commons