Popiel II.

Verze jména Popel byla ustálena v Malopolské ročence[pozn. 1], její nejstarší rukopisy pochází z 15. století. Z této verze pochází také Popiel, jak tvrdil Gerard Labuda[1]. Polská kronika (polsky Kronika Polska), tedy rukopis z knihovny Zamojských, byla nazvána "rukopis Z", a zaznamenává dvě verze tohoto jména:

• na třetí kartě v nadpisu č.1 se objevuje dvakrát slovo Popel
• na třetí kartě v nadpisu č.3 se objevuje dvakrát slovo Pumpil

Po roce 1312 byl z autografu Polské kroniky vytvořen "rukopis A", který se nedochoval. Z tohoto díla byly později vytvořeny dva nezávislé rukopisy, které jsou označeny jako "rukopis Z" a "rukopis H", tedy "Z" jako rukopis Zamojských[pozn. 2] a "H" jako rukopis Heilsberských[pozn. 3]. Nomenklatura těchto rukopisů je shodna také u Zofie Kozłowské-Budkowé (1893–1986), u Gerarda Labudy a Mariana Pleziho.

Podle Zofie Kozłowské-Budkowé byl nejautentičtější autografu Galluse Anonymuse zápis Vincenta Kadlubka, který na přelomu 12. století a 13. století ve své kronice důsledně používal označení Pompilius a po něm později, stejně důsledně františkánská kronika[pozn. 4].

Za Kadlubkem stojí také Kronika Polsko-slezská[pozn. 5], která byla napsána v Lubiaži[pozn. 6], okolo roku 1285, z iniciativy Jindřicha IV. Probuse, kterou nazval jako dílo Galluse Anonymuse tedy Kronika a činy polských knížat a vládců, někdy je známá také jako Polská kronika[pozn. 7], Kronika Polsko-Slezská[pozn. 8][2][3], nebo Slezská kronika Polska[pozn. 9], nebo jen Lubiažská kronika[pozn. 10], což konstatuje filio secum retento, cui nomen Pompilius, o sto let pozdější Kronika polských knížat[pozn. 11][4][5], u Labudy pak Kronika slezských knížat[pozn. 12] a to proto, že se týkala hlavně slezských knížat. Tato byla napsána v letech 1382–1398 v Břehu (polsky Brzegu) a která čerpala z autografie Galluse Anonymuse, tedy filio suo retento, cui nomen erat Popil vel Pompilius[pozn. 13]. Podobné to je i u Jana Dluhoše, kde je navíc doplněno in latino idiomate vocatus Cinereus, in Almannico: Osszerich. Dluhoš však používá obě slova: Pompilius...sive Popyel.

Rukopis Kodeks Sedivoje[pozn. 14] vychází z rukopisu "Z", opravuje prvotní verzi dvou Pumpil na: Popiel (přepsal písmeno U na O, smazal písmeno M, dopsal písmeno E).

V souvislosti s výše napsaným za prvotní formu považoval Andrzej Bańkowski právě Pumpil, s "protézou" nosové samohlásky, zase Gererd Labuda za prvotní verzi považuje Pompil, a Pumpil, za druhotnou, přesto souhlasí se základem, že jméno obsahovalo nosovou samohlásku.

Ve středověku neměly v latinské abecedě nosové samohlásky vlastní znak, záleželo pouze na autorovi, případně zapisovateli, jak slova zaznamenal. Ve Svatokřížských kázáních[pozn. 15] se používalo:

• řecké písmeno "φ" (phi, vyslovuj fí), např.: v polském zápise pro "v náhradě" = polsky "w zastępy" = "uzasφpy", nebo "páté" = "piąte" = "pφte",
• matematický znak "ø" = německé "ő", např. v polském zápise pro "pravda" = "prawdę" = "prawdø", nebo "nade mnou" = "nade mną"[6] = "nademnø".

Nejčastěji se "protézy" používaly pro zpodobnění, souznění, např.: "Václav" = "Wenczeslaus" (v 1393) = "Więcesław", nebo "Zambrovo" = "Zambrów" (v 1425) = "Zambrowo", vlastní jméno Ząbr ← staropolsky ząbr = nyní, dle hyperkorektnosti v návaznosti na fonetiku Zubr evropský.[7] Z tohoto vývoje slov usuzuje Andrzej Bańkowski, že se podobně vyvinulo i slovo Papyl[8], etymologicky podobné ke slovům Pąpil nebo Pąpie[9]l, což odvozuje od pąpyl, tedy puchýř, kožní výrůstek, boule. To mělo být alegorií, symbolem na "vláda bez prestiže, uznání", papyl ve významu slova "bublina na kůži", se objevuje v 15. století v komentáři k latinskému dílu Život sv. Hedviky[10], opakovaně pak pąpel, pępel v roce 1578, pępele v roce 1596, častěji byl však expresivně bąbyl, bąbel, jako jméno osoby Pąpyl okolo roku 1500[11], nebo místopis Pąpylew okolo roku 1308 Pęplewo, německy Pemplow, nachází se okrese Kamień[12], což je od staroslovanského[13] pǫp-ylь, pǫpъ, tedy ze staropolštiny pęp – pępowina, česky pupeční šňůra, ale také pąpie, pąpowie – pupeny.[14][15]

Ti, kteří přijímají historickou existenci třech předchůdců Měška I., tedy Siemovíta, Lestek a Siemomysł, přijímají také historickou existenci Popiela. Objevuje se zde však jedna skutečnost (problém), který vychází z archeologie a dendrochronologie. Popiel nemohl sídlit, pobývat v Hnězdnu, protože hradiště, případně hrad v tomto městě byl postaven teprve okolo roku 940. Vláda Popiela se datuje k létům druhé poloviny 9. století. Současnému Popielovi Piastovi se připisuje jako rodiště[pozn. 24], které existovalo v druhé polovině 9. století a tím je hradiště v Hedči. Mohlo to být tedy tak, že Popiel sídlil v nějakém historikům a veřejnosti neznámém[pozn. 25] rodném hradišti, které bylo na území Hnězdenské jezerní plošiny ve Velkopolsku, dnes Velkopolské vojvodství. Zatímco ideově byl spojen s kultovním centrem na Lechově kopci[pozn. 26][19] v Hnězdně. Vzhledem k tomu, že Gallus Anonymus neznal detaily z života Popiela, spojil jej tedy s Hnězdnem.

Podle výsledků archeologie, v dobách Popiela a Siemovíta, neexistovaly ještě silné ekonomicko-vojenské knížecí rody, které by umožňovaly stavět zděné hradiska (hrady) poddanými pod nátlakem (roboty), tedy pod dohledem knížecí družiny. Vláda Popiela a Siemovíta měla nestabilní charakter a byla do značného stupně kontrolována věděním, intuicí. Popiel pravděpodobně nezvládal roli spojenou s delegováním úkolů a přerozdělováním přebytků (potraviny, suroviny) mezi členy komunity, v důsledku čehož byl nahrazen někým schopnějším, tím kdo uměl lépe lobbovat, získat si přízeň, měl lepší marketing), tedy Siemovítem.