Pomořansko

Název Pomořany, Pomořansko se odvozuje ze staré slovanštiny, neboť území bylo v 7. století osídleno západoslovanskými kmeny Pomořanů, kteří se zabývali obchodem a také pirátstvím. Potomky Pomořanů jsou Kašubové v dnešním Polsku.

Pomořanské území se rozprostíralo mezi ústím Visly a ústím Odry a dělilo se na dvě části: Západní Pomořany a Východní Pomořany

Mapa Pomořanského vévodství ze 17. století

Historický znak

Velký znak bývalé pruské provincie Pomořanska

Západní Pomořany zaujímají oblast ústí řeky Odry. Významnými centry západoslovanských Pomořanů byly Wolin (Volyň) a Štětín. V druhé polovině 10. století byly připojeny k Polsku Měškem I. Na rozdíl od Východních Pomořan západní Pomořany si zachovaly určitý stupeň samostatnosti a několikrát se zcela osamostatnily. Stalo se tak po pádu polského krále Měška II, ale už za vlády Kazimíra I byly znovu připojeny k Polsku. V pozdější době zase centrální vláda ztratila nad tímto územím kontrolu, ale Boleslav III. Křivoústý opět v Západních Pomořanech obnovil polskou svrchovanost (lokální slovanská dynastie Gryfitů složila polskému vládci lenní přísahu). První křesťanské biskupství v Západních Pomořanech vytvořilo Polsko už v 11. století, ale šíření víry probíhalo pomalu. Pomořanská knížata přijala křesťanství teprve ve 12. století. Ve 13. století se prohloubilo politické rozdrobení Polska a následkem rostoucího saského tlaku se západopomořanské území stalo součástí Německé říše římské. Během 13. a 14. století začíná vlivem kolonizace germanizace obyvatelstva, která v 16. století zcela pohlcuje celé slovanské obyvatelstvo tohoto území. Roku 1295 došlo k rozdělení na vévodství pomořansko-wolgatské (později tzv. Přední Pomořany) a pomořansko-štětínské (později Zadní Pomořany). V roce 1325 zdědili vévodové z Wolgastu (Volhošti) Rujanské knížectví. Z pomořansko-wolgastkého vévodství pocházela např. Alžběta Pomořanská, jež se roku 1363 stala manželkou Karla IV. V roce 1368 se vévodství pomořansko-štětínské rozpadlo na dvě části – na východě vzniklo knížectví slupské. V roce 1390 slupský kníže Vartislav VII (Warcisław VII) složil lenní přísahu polskému králi a v následující válce mezi Polskem a Řádem německých rytířů jeho knížectví (knižectví slupské) bojovalo na straně Polska (Vévodství pomořansko-štětínské bojovalo na straně Řádu). Pomořanská vojska významně zpomalila pochod německých posil z Říše. Za Bohuslava X. Velikého došlo roku 1478 ke sjednocení Pomořan. Po vymření vévodského rodu roku 1637 a dále v důsledku vestfálského míru byly Pomořany rozděleny mezi Švédsko (Přední Pomořany) a Braniborsko (Zadní Pomořany). V roce 1815 se staly Pomořany součástí Pruska. Po II. světové válce v roce 1945 připadly Zadní Pomořany Polsku.

Generálním guvernérem Pomořanska byl také spojenec Říšské rady, švédský vojevůdce, generál a polní maršál v Německu, Lennart Torstenson (1603–1651) z Rodsta, Forstennu a Ratzilch.

Východní Pomořany se rozprostíraly na území mezi ústím řeky Visly a městem Lęborkem. Od 10. století byly součástí Polska. Po nadvládě řádu německých rytířů (1308 až 1466) byly nazývány Královské Prusy a po prvním dělení Polska, kdy je získalo Prusko, Západní Prusy. Po 1. světové válce připadly s výjimkou Gdaňska Polsku, za nacistické okupace náležely pod přímou německou správou. Od roku 1945 jsou součástí Polska.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Pomořansko na Wikimedia Commons
• Galerie Pomerania na Wikimedia Commons