Polsko-československá konfederace

Krátce po porážce Polska během Polského zářijového tažení byly na Západě zformovány polská i československá vláda v exilu (Československo bylo tou dobou důsledkem Mnichovské dohody zredukováno na loutkový stát Německa). [1] Vzdor společnému nepříteli však byly československo-polské vztahy spíše chladné kvůli trvajícím pohraničním sporům. [2][3] Cílem polské vlády bylo obnovit koncept federace Mezimoří a vytvořit silnou federaci států střední a východní Evropy soustředěnou kolem Polska a Československa coby bariéru proti další německé i sovětské agresi. [4][5] Československá vláda, od počátku rozdělená na dva tábory (kolem Milana Hodžy a Edvarda Beneše), tuto myšlenku váhavě podporovala, přinejmenším na veřejnosti. [5][6]

Edvard Beneš, vůdce československé exilové vlády

Władysław Sikorski, vůdce polské exilové vlády

Mezi českými politiky myšlenku konfederace vcelku podporovali jak Hodža, tak Jan Masaryk, [6] zatímco Benešův přístup byl vlažnější; jeho snahou bylo zajistit, aby sporné území Záolží, které po Mnichovské dohodě připadlo Polsku, bylo opět získáno Československem, [2][7] což se stalo jedním z hlavních důvodů neshod během nadcházejících jednání. [2][8] Beneš, pro něhož bylo znovuzískání tohoto území prioritou, viděl v Sovětském svazu (zejména po Sovětské invazi do Polska) potenciálního spojence a protiváhu Polska, a soustavně sbližoval svou vládu spíše se Sovětským svazem než s Polskem ve víře, že spojenectví s vlivnou zemí bude pro Československo přínosnější než federace s několika menšími mocnostmi. [2][3][6][7] Tento přístup byl naprosto v rozporu s polským, vzhledem k tomu, že tehdejší polský vůdce Władysław Sikorski viděl v Sovětském svazu hlavní hrozbu pro poválečné uspořádání Evropy. [2][9]

A tak když v roce 1939 Sikorski oslovil Beneše a navrhl diskuzi o budoucí Polsko-československé federaci s cílem vytvořit silnější poválečné Polsko a Československo, Benešova reakce byla přinejlepším vlažná. Jeho zájmem nebylo posilovat Polsko, spíše by jej bylo uspokojilo vidět Československé hranice obnovené v podobě z doby před rokem 1938. [2] Sikorského návrh však Beneš otevřeně neodmítl, vzhledem k faktu, že návrh federace měl podporu Velké Británie a později i USA (které také podporovaly ostatní plánované federace jako např. Řecko-jugoslávskou konfederaci). Beneš se proto obával, že by jeho odmítnutí vedlo Polsko k zahájení jednání s československou opozicí, nebo že by jeho vláda byla přehlížena britským ministerstvem zahraničí. [2][9][10] Beneš se proto rozhodl v jednáních s Polskem o možnosti federace pokračovat, avšak beze spěchu; ve skutečnosti mnohé z kroků československé vlády měly vést k prodloužení jednání bez jakýchkoli skutečných závazků.[2] Jednání pokračovala pomalu, zahrnovala četné konference a vedla ke společným prohlášením z 11. listopadu 1940 (prohlášení obou vlád o vstoupení do „užší politické a ekonomické asociace“), z 23. ledna 1942 (ve kterém obě vlády odsouhlasily vytvoření konfederace po válce a které zmiňovalo jednotnou politiku v diplomacii, obraně, obchodu, vzdělávání a komunikaci) a z 10. června 1942. [2][10][11] V lednu 1941 byla založena Československo-polská koordinační komise, uskupení, jehož úkolem bylo dohlížet na proces vyjednávání. [8]

Některé rané návrhy se zaměřovaly na ekonomickou spolupráci, jednotnou zahraniční politiku, celní unii a společnou měnu, avšak s oddělenými úřady vlády. [5] Polský návrh z roku 1941 požadoval sladění zahraniční a ekonomické politiky včetně úplného ekonomického sjednocení. [8] Beneš se snažil zkoncipovat potenciální federaci jako ne víc než společný nástroj k obraně proti Německu. Tvrdil, že Sovětský svaz není hrozbou, ale spíš potenciálním spojencem. [2] Československé postavení bylo natolik prosovětské, že Benešova vláda předala tajné dokumenty o česko-polských jednáních Sovětům a ujišťovala je, že jedná v nejlepším zájmu československo-sovětských vztahů. [2] Sověti naopak považovali federaci středo- a východoevropských států vedenou Polskem za hrozbu pro svou plánovanou oblast vlivu. [10][12][13] Dále vyvíjeli nátlak na československou vládu pod příslibem spojenectví a územních záruk. [10][12][13] Koncem roku 1942 a počátkem roku 1943, kdy byla pozice Sovětského svazu posílena vojenskými vítězstvími, československo-sovětská spolupráce výrazně zesílila; 12. listopadu 1942 československá strana pozastavila jednání s Polskem až do doby, než obdržela svolení od Sovětského svazu, a 10. února 1943 československý diplomat Hubert Ripka informoval polskou vládu o tom, že československá vláda nepodpoří žádnou dohodu, která by mohla být považována za nepřátelskou vůči Sovětskému svazu. [2][14] Pro polsko-československá jednání to byla nejtěžší rána.

Krátce poté Polsko přerušilo diplomatické styky se Sovětským svazem kvůli sporu týkajícím se Katyňského masakru. [2][13][15] Beneš se mezitím zaměřoval na úsilí o československo-sovětské spojenectví. [2][13][15] Úmrtí Sikorského téhož roku bylo další ranou plánované federaci, jelikož byl považován za jejího největšího zastánce na mezinárodní scéně. [12] V prosinci 1943 byla v Moskvě podepsána nová Dohoda o spojenectví (pro příštích dvacet let) mezi československou exilovou vládou a Sovětským svazem, následovaná dalšího jara Dohodou o vojenské spolupráci mezi těmito zeměmi. [15]

Benešova podpora Sovětskému svazu zašla tak daleko, že během své návštěvy USA v roce 1943 zastával názor, že Sovětský svaz nikdy nebude hrozbou pro Československo ani Polsko. [2] Patrně se Benešovi zdála hrozba ztráty identity Československa a československého lidu v rámci takové federace pravděpodobnější, než hrozba konfliktu nebo ovládnutí Sovětským svazem, který považoval za benevolentního spojence. [2][7][12][15] Nakonec vyšel polský plán federace (vytvořený Sikorským) naprázdno; místo něj krátkodobě zvítězil na poli geopolitické scény střední a východní Evropy Beneš, zatímco dlouhodobé vítězství patřilo jeho sovětským spojencům. [12] Československo získalo zpět většinu sporného území Záolží, nicméně od roku 1948 jak Československo, tak i Polsko mělo již jen formální nezávislost, jelikož obě země spadly do území převzatého komunisty a staly se součástí východního bloku sovětské sféry vlivu. Beneš zemřel v roce 1948, brzy poté co byl po komunistickém převratu přinucen stáhnout se z politiky.

a ^{^}Je zde použita šablona {{Note label}} označená jako k „pouze dočasnému použití“. Vzhledem k tomu, že plánovaná unie nebyla nikdy dokončena, není jasné, zda by se jednalo o federaci či konfederaci. Zdroje uvádějí jak termín „Polsko-československá federace“ tak i „Polsko-československá konfederace“.