Plebiscit ve Varmii a Mazursku

Vojska Dohody vstoupila do Allensteinu (Olsztyna) již v první půlce roku 1919, aby osvobodila uvězněné Mazury, kteří se chtěli účastnit Pařížské mírové konference. Prezidentem plebiscitní komise se stal Brit Ernest Rennie. Komisi doplnili Francouz M. Couget, italský senátor Marquis Fracassi a Japonec Marumo. Němci poslali do oblasti Wilhelma von Gayl, který býval zaměstnancem ministerstva zahraničí. V únoru 1919 byla polština zrovnoprávněna s němčinou. Místní policie byla po příjezdu komise podřízena Britům a do oblasti byly umístěny britské a italské vojenské jednotky. Jejich síla ale nebyla dostatečná, aby zabránila opakovaným německým útokům proti polskému obyvatelstvu.

Plebiscitní komise dorazila do Marienwerderu (Kwidzynu) 17. února 1920. V jejím čele stál Henry Beaumont, který brzo proslul svými silně protipolskými názory. Poláci reagovali různými blokádami mostů a cest a dokonce neustále Beaumontovi přerušovali telefonní a telegrafické spojení. Celá situace se dostala po stížnostech komise až k polské vládě, ale bez jakéhokoliv výsledku. Polské úřady ve Varšavě navíc zpochybnily nestrannost komise a naznačily, že v tomto případě nehodlají uznat výsledky plebiscitu.

Pomník připomínající zavraždění propolskému aktivisty Bogumiła Linky německými ozbrojenci

Obě strany začaly se svojí propagandou hned, jak to bylo možné. Již 6. června 1919 luteránský Superintendent Paul Hensel odjel do Paříže s protestovat proti zamýšlenému odstoupení části Pruska Polsku. Oporou mu bylo 144 447 podpisů místních obyvatel. Němci vytvořili organizaci zvanou Ostdeutsche Heimatdienst, která měla přes 220 000 členů. V čele organizace stál nacionalista Max von Scheubner-Richter (budoucí blízký spolupracovník Hitlera při tzv. Pivním puči v roce 1923). Heimatdienst vyvíjel velký psychologický tlak na Mazury a zastrašoval propolské síly, a to i fyzickým násilím. Nejznámějším případem byla vražda mazurského aktivisty Bogumiła Linky, který otevřeně propagoval připojení Mazurska v Polsku. Násilí postoupilo až do takových mezí, že přes 3 000 propolských aktivistů ze strachu o holý život emigrovalo do Polska. Obecně se snažili Němci povzbudit loajalitu místních obyvatel k pruskému státu a vyzdvihovali dlouholetou pruskou historii. Svého polského protivníka se snažili diskreditovat údajnou zaostalou ekonomikou a kulturou. Dalším stěžejním německým bodem byl fakt, že pokud by území bylo připojeno k Polsku, proběhlo by zde velké verbování do polské armády, která v té době bojovala s bolševickým Ruskem.

Mazurové v březnu 1919 deklarovali spojení s Polskem. Byla vytvořena neoficiální plebiscitní komise pro Mazursko, do jejíž čela se postavil Juliusz Bursche. Později byla stejná komise vytvořena i ve Varmii. Poláci využili stížností Mazurů na neustálou germanizaci jejich území a přislíbili jim v polském státě nezávislý rozvoj. Situace mezi Poláky a Němci se ještě přiostřila, když Poláci převzali kontrolu nad tzv. Polským koridorem. Polský stát tak dostal přislíbený přístup k Baltskému moři a oddělil tak území Pruska od zbytku Německa.

Výsledky v oblasti Allensteinu byly následující:[1]

K Polsku tak byly na základě plebiscitu připojeny pouze tři vesnice ležící v blízkosti polské hranice. Jmenovitě to byly Lubstynek (Klein Lobenstein), Czerlin (Klein Nappern) a Groszki (Groschken). Město Soldau (dnešní polské Działdowo) bylo připojeno k Polsku bez plebiscitu, protože leželo na důležité železnici spojující Varšavu s Gdaňskem. Jako pocta pro výrazně proněmecké hlasování ve Oletzku (polsky Olecko), kde proti připojení k Německu hlasovali pouze dva obyvatelé, bylo město v roce 1928 přejmenováno na Treuburg (die Treue německy věrnost). Celá oblast pak byla přejmenována podle města v roce 1933.

Německý dům, centrála organizace Ostdeutsche Heimatdienst v Allensteinu v červnu 1920

výsledky v oblasti Marienwerder byly následující:[3]

Celá oblast na základě výsledků zůstala součástí Německa.