Piero della Francesca

Piero della Francesca (rodným jménem Benedetto de' Franceschi známý i jako Pietro Borghese, 1410 až 1420, Borgo San Sepolcro v Umbrii – 12. října 1492, Borgo San Sepolcro) byl italský renesanční malíř, teoretik umění a matematik.

Piero della Francesca
Narození1410 - 1420
Sansepolcro
Úmrtí12. října 1492
Sansepolcro
NárodnostItalové
Povolánímalíř a matematik
Významná dílaMadonna di Senigallia
Resurrezione (Zmrtvýchvstání)
Madonna del Parto
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Životopis Piera della Francesca obsahuje málo přesných dat vzhledem k nedostatku spolehlivých oficiálních dokumentů (obecní archiv v Borgu byl zničen při požáru). Doposud se nepodařilo stanovit přesné datum jeho narození, je uváděno mezi lety 1410 až 1420.

Narodil se v Borgo San Sepolcro jako Pietro di Benedetto dei Franceschi. Jeho otec Benedetto de' Franceschi byl obchodník, matka Romana di Perino da Monterchi pocházela z florentského a toskánského šlechtického rodu Francheschi. V Borgu prožil většinu svého života. Pro své rodné město vytvořil tři důležitá díla: polyptych Milosrdenství (1462), fresku Zmrtvýchvstání (asi 1460) a polyptych hlavního oltáře v San Agostino, který byl později rozdělen a desky umístěny v různých světových galeriích. [1] Častým objednavatelem Pierových maleb a jeho mecenášem byl urbinský vévoda Federigo de Montefeltro, pro jehož dvůr pracoval od konce čtyřicátých let 15. století. V Urbinu vznikly obrazy Bičování Krista nebo dvojportrét vévody a jeho ženy Battisty Sforzové s výmalbou na rubové straně.[2] K jeho nejrozsáhlejším dochovaným pracím náleží výzdoba chóru v kostele Svatého Františka v Arezzu na objednávku místní rodiny Bacciů. Na fresce s námětem Legendy o kříži, spojující příběhy Starého a Nového zákona, pracoval několik let. [2][3] Piero hodně cestoval za zakázkami i do dalších měst ve středu a na severu Itálie, jako Ferrara, Řím, Rimini, Ancona, Perugia.

Piero della Francesca se v mládí zabýval matematikou, ale v patnácti letech se rozhodl stát malířem. [3] Malířské vzdělání získal ve florentské dílně Domenica Veneziana, kde působil jako jeho pomocník od roku 1439. [2]Vytvořil si tam svůj rejstřík světlých, sluncem vybledlých barev. Za přirozený vzhled svých postav vděčil hlavně Masaciovi, s nímž se setkal během tamního pobytu. Vliv Leona Battisty Albertiho pravděpodobně přispěl k jeho zájmu o čistotu a ušlechtilou krásu. Je také znám jako první humanistický malíř quattrocenta. Dařilo se mu kombinovat spontánnost s vědeckými a systematickými zásadami tak, jak to nedokázal nikdo jiný před ním. Byl výborný matematik a své znalosti euklidovské geometrie využíval v umělecké tvorbě při promýšlení kompozice. Roku 1486 přišel o zrak a musel zanechat malování. Napsal tři spisy o matematice a perspektivě v malířství.[4]

Svou závěť nadiktoval 5. července 1487 a o pět let později v rodném městě zemřel. [2]

K jeho žákům patřili pravděpodobně Luca Signorelli a Pietro Perugino ale i matematik Luca Pacioli. Franceskovou tvorbou byl ovlivněn Andrea Mantegna, ale také francouzský malíř 20. století Balthus.[5]. Při svých geometrických konstrukcích ji znal Leonardo da Vinci.

Dílo

Spisy
  • De Prospectiva pingendi je třísvazkové dílo o základních geometrických pojmech, konstrukci těles a stavbě lidského těla.
  • Trattato d'abaco je traktát o aritmetice ve službách umění.
  • Libellus De quinque corporibus regolaribus popisuje konstrukce pravidelných těles, jejich vzájemné vztahy, přirovnává konstrukci lidského těla k mnohostěnu. [2]
  • Piero’s Archimedes
Piero della Francesca:Tzv. Madona Brera, Sacra conversazione, 1472–1474

Malba

V jeho díle se projevuje smysl pro rovnováhu barev a světla, srozumitelné pojetí námětu a jasný řád. Rozvrh prostoru jeho kompozic proto působí neskutečně, postavy jsou toporné a nevrhají stín. Jako jeden z prvních v Itálii začal po vlámském vzoru používat jemné lazury. [6]Osvojil si techniku olejových barev, ale ve větší míře stále používal starší techniku malby temperou na dřevěné desce s křídovým podkladem.[4] Jako typický představitel rané renesance mistrovsky využíval lineární perspektivu spojení postav s architekturou a nezabýval se řešením hlubokých průhledů do krajiny. [7]

Některé jeho nástěnné malby byly zničeny při přestavbách budov, jež zdobily, například fresky v paláci vévody Borsa d’Este ve Ferraře nebo malby v papežském paláci v Římě. Z dochovaných děl jsou nejznámější:

  • Kristův křest (~1445) – National Portrait Gallery, Londýn
  • Bičování Krista (1445) – Galleria Nazionale delle Marche, Urbino
  • Zvěstování (1455) – kostel sv. Františka, Arezzo
  • Madona del Parto (1457–1460) – proslulá freska s těhotnou Marií mezi anděly, Musei civici madonna del parto, Monterchi[8]
  • Legenda o Sv. Kříži (1452–1466) – cyklus fresek v kostele sv. Františka, Arezzo
  • Svatý Julián (1455) – freska
  • Zmrtvýchvstání (1465) – spící voják zobrazený zepředu je Francescův autoportrét; Museo civico di Sansepolcro, Sansepolcro
  • Svatá Marie Magdaléna (1466) – freska, Arezzo
  • Protějškové portréty urbinského vévodyFederica da Montefeltro a jeho manželky Battisty Sforzové (~1465 – 1470) – Galleria degli Uffizi, Florencie
  • Herkules (1465) – Isabella Stewart Gardber Museum, Boston
  • Polyptych s madonou a sv. Antonínem (1460–1470), Galleria nazionale Perugia
  • Polyptych se sv. Augustinem (1460–1469), rozdělen, jednotlivé desky má: Národní galerie, Londýn, Frick Collection, New York, Museo Poldi Pezzoli Milán, Museu Nacional de Arte Antiga Lisabon a Národní galerie Washington
  • Sacra conversazione s klečícím Federicem da Montefeltro (1472 – 1474) – Galerie Pinacoteca di Brera, Milán

Galerie
  • Portrét Zikmunda Malatesty (1451)
  • Fresky v Arezzu, Capella Maggiore (1452–1466)
  • Madonna del parto (1457–1460)
  • Zmrtvýchvstání (1463)
  • Narození Páně (1460–1475)
  • Madona milosrdenství
  • Madona di Senigallia (1470–1485)
  • Polyptych se sv. Antonínem (kolem 1470)

Odkazy

Reference
  1. CHATELET, Albert. Světové dějiny umění. Praha: Ottovo nakladatelství, 2004. ISBN 80-7181-936-0. S. 332–333.
  2. CODR, Milan; ŠIMÁČKOVÁ, Milana. Přemožitelé času sv. 19. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1989. Kapitola Piero della Francesca, s. 128–132.
  3. VASARI, Giorgio. Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů. Komentář Pavel Preiss. Svazek 1. Praha: Mladá fronta, 1998. 2 svazky (415 s.). ISBN 80-204-0697-2. S. 291–296.
  4. HOSACK-JANESOVÁ, Karen, aj. Slavné obrazy. Překlad Mgr. Tomáš Nedvěd. 1. vyd. Praha: Euromedia Group, 2019. 256 s. ISBN 978-80-7617-785-7. S. 30–33.
  5. NÉRET, Gilles. Balthasar Klossowski de Rola: Balthus 1908-2001. Köln: Taschen, 2003. 96 s. ISBN 3-8228-2204-3. S. 91.
  6. HUYGHE, René (editor); A KOLEKTIV. Umění renesance a baroku (Encyklopedie Larousse). 1.. vyd. Praha: Odeon, 1970. S. 107.
  7. Slovník světového malířství. Praha: Odeon, 1991. ISBN 80-207-0023-4. S. 525.
  8. http://www.madonnadelparto.it/

Literatura
  • LIGHTBOWN, Ronald W.: FRANCESCHI (Della Francesca), Piero (dei), in: L'enciclopedia italiana Treccani, dostupné online
  • LONGHI, Roberto, Piero della Francesca. Rome 1927. ISBN 1-878818-77-5.
  • RENZI, Giulio, Gli affreschi di Piero della Francesca ad Arezzo e Monterchi: luogo teologico mariano. Poggibonsi 1994.

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.