Petr Spielmann

Pocházel z rodiny německo-židovského architekta Paula Spielmanna (1900–1978)[3] a české katolické matky Leopoldiny, za svobodna Formánkové, která pocházela z Brna. Oba rodiče žili v Drážďanech, kde otec pracoval pro kancelář významného funkcionalistického architekta Eislera a poté pro firmu Lossow & Kühne. Po vzniku Výmarské republiky se museli vrátit do Československa a usadili se v Ústí nad Labem.[4] Jeho pradědeček Hermann Spielmann byl ředitelem židovského gymnázia v Boskovicích, prastrýc Max Spielmann byl významný architekt, který stavěl pražský Petschkův palác, další prastrýc Otto Spielmann byl známý herec a zpěvák v Německu, ve třicátých letech ředitel divadla v Braunschweigu. Je synovcem malíře Oskara Spielmanna (1901–1974).[5]

Po Mnichovské dohodě se rodiče ze Sudet přestěhovali do Brna. V roce 1942 musel otec nastoupit do transportu, ale měl štěstí, protože skončil „pouze“ v koncentračním táboře u dolu Kukla v Oslavanech a později v internaci v Pinkasově synagoze v Praze a válku přežil. Petr Spielmann se díky statečnosti své matky roku 1944 vyhnul transportu do Terezína a do osvobození žil u příbuzných v Předklášteří u Tišnova.[6] Po válce absolvoval akademické gymnázium v Praze (1945–1952) a v letech 1952–1957 studoval na Filozofické fakultě Masarykovy Univerzity v Brně (tehdy UJEP) dějiny umění (prof. Albert Kutal, Václav Richter, Antonín Friedl) a národopis (A. Václavík). Diplomovou práci Počátky skupinového portrétu v českém malířství obhájil na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (Mgr. 1957, PhDr. 1967).

V letech 1957–1959 byl odborným pracovníkem a vedoucím obrazárny Muzea města Brna. V roce 1957 se Petr Spielmann oženil s Jaroslavou Valentíkovou z Uherského Hradiště, módní návrhářkou podniku Slezská tvorba a v roce 1959 se jim narodil syn Marek. Od roku 1959 pracoval v Národní galerii v Praze, do roku 1962 jako odborný pracovník v Koordinační komisi pro vytřídění mobiliáře ze státních hradů a zámků, 1962–1965 v Grafické sbírce, 1965–1969 ve Sbírce moderního umění. Roku 1968 dostal pozvání na prestižní výstavu Documenta v Kasselu[7] a roku 1969 odjel s manželkou a synem oficiálně do Německa na pozvání Städtische Kunstgalerie Bochum jako lektor pro otázky československého umění. Když mu Národní galerie odmítla prodloužit pobyt, rozhodl se tam zůstat. Od roku 1970 pracoval jako odborný asistent, od roku 1972 do roku 1997 byl ředitelem Musea Bochum. Za svého působení zorganizoval moderní přístavbu budovy muzea podle návrhu dvojice dánských architektů Boa a Wohlerta. Od roku 1972 byl sekretářem Kunstverein Bochum a v letech 1972–1982 také sekretářem západoněmecké sekce AICA.[8]

V letech 1975–1980 vyučoval dějiny umění na uměleckoprůmyslové škole v Dortmundu. Po svém penzionování (1997) žije střídavě v Bochumu a v Brně. V letech 2004–2008 byl vysokoškolským pedagogem na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně, od roku 1995 jako docent[9] a 2006–2008 jako vedoucí Katedry teorie a dějin umění. V letech 2004–2006 zastával funkci děkana FAVU VUT.

Byl zakládajícím členem a teoretikem skupiny Brno 57 (s Jaromírem Zeminou a Zdeňkem Kudělkou), teoretikem skupiny Etapa, do roku 1969 členem Sdružení Q a SČSVU.

Zemřel 27. listopadu 2020.

V Brně se uvedl výstavou grafik Paula Gaugina v Domě umění a působil mj. jako teoretik Sdružení Brno 57. Jako odborný pracovník grafické sbírky a sbírky moderního umění Národní galerie v Praze připravil mj. objevnou výstavu francouzské kresby 19. a 20. století z českých veřejných i soukromých sbírek a tematickou výstavu František Xaver Šalda a výtvarné umění.

Po odchodu do Německa od roku 1969 pracoval jako vědecký spolupracovník ředitele městské galerie v Bochumu Petera Lea a po jeho náhlém úmrtí v roce 1972 po něm převzal vedení musea. Během jeho působení se zde uskutečnily výstavy významných českých výtvarníků (Otto Gutfreund, Josef Šíma, Čestmír Janošek, Mikuláš Medek, Jan Koblasa, Zbyněk Sekal, Jánuš Kubíček, Jakub Bauernfreund, Endre Nemes, Vilém Reichmann, nebo Karel Čapek jako fotograf) a zároveň se tato muzejní instituce specializovala na sbírání a prezentaci českého umění a také uměleckých projevů ostatních zemí na východní straně Železné opony. Na tamním hradu založil hudební festival Kemnade International, který umožňoval přistěhovalcům prezentovat hudební kulturu svých národů. Podílel se s opatem Anastázem Opaskem na vytvoření sdružení Opus Bonum.

Připravil také náročné tematické výstavy věnované vztahu kubismu a hudby (1981), 50. výročí občanské války ve Španělsku (1986), výročí francouzské revoluce (1989), Janu Amosi Komenskému (1992), nebo tématu smrti ve výtvarném umění (Totentanz, 1997).[11] Celkem v Museu Bochum uspořádal přes 350 výstav[12], doprovázených kvalitními katalogy.[13]

• Lubomír Slavíček (ed.): Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800–2008), Sv. 2, s. 1343–1344, Academia Praha 2016, ISBN 978-80-200-2094-9

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Petr Spielmann
• Seznam prací v Bibliografii dějin českých zemí (Historický ústav AV ČR)
• Petr Spielmann v informačním systému abART
• Paměť národa: Petr Spielmann
• Encyklopedie Brna: Petr Spielmann
• PETR SPIELMANN: Z BRNA DO EMIGRACE A ZASE ZPĚT, Radio Prague International, 2008