Bedřich Placák

Pocházel z rodiny vídeňských Čechů, vyrůstal v Litoměřicích, studoval medicínu na Univerzitě Karlově, školu nedokončil kvůli uzavření českých vysokých škol 17. listopadu 1939 (promoval až po válce) a nastoupil jako sekundář do vinohradské nemocnice. V roce 1944 odešel do Bílých Karpat a zapojil se do Slovenského národního povstání jako lékař partyzánské jednotky Miloše Uhra. Po válce vstoupil do Komunistické strany Československa a byl funkcionářem Svazu partyzánů. V únoru 1948 působil v akčním výboru vinohradské nemocnice, pak odjel jako dobrovolník do Jugoslávie a pracoval v mostarské nemocnici, kterou musel opustit po roztržce mezi Titem a Stalinem. Od roku 1951 byl zaměstnán na chirurgickém oddělení Ústřední vojenské nemocnice, v letech 1953–54 vedl vojenskou nemocnici v Koreji. Roku 1956 se stal primářem, stál u zrodu československé kardiochirurgie, byl členem České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně a v roce 1968 získal profesuru na Univerzitě Karlově. Za veřejnou kritiku invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa byl vyloučen z KSČ a pracoval na podřadných místech např. ve Výzkumném ústavu tuberkulózy Nemocnice Na Bulovce. Poté, co podepsal Chartu 77, mu byla znemožněna práce ve zdravotnictví a živil se jako náborář pražského dopravního podniku, lesní dělník a noční hlídač v Loretě. V roce 1981 se stal jedním z mluvčích Charty 77, režim ho za to zbavil všech vyznamenání a degradoval z plukovníka na vojína. V roce 1990 byl rehabilitován a povýšen na generála. Vydal knihy Partyzáni bez legend (Klub nezávislého samizdatu 1992) a posmrtně Paměti lékaře (Torst 1997), přeložil také publikace Ericha Fromma, Étienne Gilsona a Golo Manna, přispíval do Literárních novin. Jeho synem je spisovatel a publicista Petr Placák.

• Bedřich Placák, doživotní partyzán. Český rozhlas Archivováno 13. 6. 2017 na Wayback Machine
• Recenze na Paměti lékaře v časopise Vesmír