Paulina Skavová

Paulina Skavová absolvovala gymnázium v Trutnově (1991–1995) a dva roky na Střední uměleckoprůmyslové škole kamenické a sochařské v Hořicích (1995–1997). Při přijímacích zkouškách na Akademii výtvarných umění v Praze si ji vybral do svého ateliéru profesor Karel Nepraš, u kterého studovala až do jeho smrti (2002). V roce 2001 obdržela ateliérovou cenu AVU a roku 2002 Cenu Jany Rybářové, Fondazione Europea Margherita,[1] Itálie. Roku 1999 absolvovala studijní pobyt programu Erasmus v Helsinkách, roku 2002 stipendium v Egon Schiele Art Centrum v Českém Krumlově. Studia dokončila v ateliéru intermediální tvorby Milana Knížáka roku 2003.

Roku 2003 získala státní švýcarské stipendium a absolvovala postgraduální studia na Hochschule für Gestaltung und Kunst Luzern (2003–2004).[2] V letech 2004–2005 byla asistentkou v grafické škole prof. Vladimíra Kokolii na AVU. Rok 2008 strávila na studijním pobytu v Acapulcu v Mexiku.

Díky nadstandardním jazykovým schopnostem si sochařka na studium vydělávala průvodcovstvím ve špitále v Kuksu a měla možnost zblízka prostudovat slavnou sbírku barokních soch Matyáše Bernarda Brauna, jejich scéničnost, teatrálnost, výraz, důraz na detaily a popisnost. Kromě toho zde důvěrně poznala barokní lékárnu a v knihovně prostudovala staré recepty i písemnosti spojené s Řádem sv. Huberta.[3]

Od roku 2010 do roku 2020 byla kurátorkou výstav ve Společenském centru UFFO v Trutnově. V současné době pracuje pro Alšovu jihočeskou galerii jako vedoucí marketingově produkčního oddělení a public relations.[4] Žije a pracuje v Novosedlech u Písku a na odlévání soch do bronzu spolupracuje již od roku 1998 s uměleckou slévárnou v Horní Kalné. Společná práce s Jiřím Sozanským ji přivedla k boxu, kterým se inspirovala při tvorbě boxerek nebo portrétu boxera Mika Tysona. Volný čas tráví také jízdou na koni a příležitostnou sportovní střelbou, které se profesně věnuje její manžel Petr Zvolánek.

Některá raná díla, vytvořená během studia na Akademii, měla silný existenciální podtext (Ptáče, 1998, Oko, 1999, Archa úmluvy, 2000, Lampa, 2002), ale Paulina Skavová si osvojila i osobitý ironizující nadhled a nelaskavý humor svého profesora a vytvořila instalaci Pomník na hoře Blaník (2002), pojatou jako perzifláž národního mýtu, nebo instalaci Přepadení banky (2002), jako trenažér pro bankovní lupiče. Po ukončení studia svébytným způsobem rozvíjí tradici figurálního sochařství. Díky volné atmosféře v ateliéru Karla Nepraše se její práce pohybují na hranici mezi sochou a konceptem a je pro ně typická hravost i důslednost. Neuznává úzkou definici sochy, objektu a instalace.[5] Seriózní modelaci ve své volné tvorbě oživuje vtipem a nadsázkou. Mezi její oblíbené sochařky patří Alina Szapocznikow, Meret Oppenheim nebo Sarah Lucas. Spolupracovala při realizaci soch jiných sochařů (Bojovník, Jiří Sozanský, 2008, jezdecká socha T.G. Masaryka, Petr Novák, 2009)

Portrétní tvorba Skavové zahrnuje pamětní desky (Radovan Lukavský, 2013, generál Josef Mašín, 2016, biskup Stanislav Krátký, 2016) i volně stojící sochy (Antonín Rückl, 2010, busta doktora Šťastného, 2011, socha Franka Sidebottoma, 2013). Bustu boxera Mika Tysona (2012) pojala jako osobnost s jiskrou a nadhledem, jistou si svou převahou, tak trochu jako džina z Aladinovy lampy.[3] Figury vytvořené jako zakázky pro soukromé sběratele zahrnují portréty (Offenburg, 2004, Porcelánové portréty dětí, rodina De Louwerte, Portréty dětí, Madelaina a Gian Elia, vinařství rodiny Rohner – Erni, Švýcarsko, 2005), klasické ženské akty (Koupelnová, 2013, Sedící, 2014) i stylizované sochy určené do exteriéru (Melancholia, 2013).

• 
  Portréty dětí, porcelán, 2005
• 
  Pistolnice a Tyson, 2008
• 
  Diana, detail, 2010
• 
  Mike Tyson, 2012

Její figury zvířat nejsou pouhými kopiemi živých předloh. Jelen (2016) má v sobě vznešenost a sílu symbolu zasvěceného bohyni lovu Artemis, je zosobněním slunce i zjevením sv. Huberta a sv. Eustacha. Socha psa Tysona (2007) vyjadřuje zarputilou povahu bojového plemene, Bavorský barvář (2011) bystrost a inteligenci loveckého psa. Skavová je autorkou pomníku legendárního vytrvalého plemene plnokrevných koní Achal Teke pro Moskvu i sochy kobyly Farba (2014). Odlehčeným odkazem k řecké mytologii je její ženská parafráze bájného zvířete (Kentaurka, 2014).

• 
  Akhal teke, bronz, 2015
• 
  Jelen, bronz, 2016
• 
  Kentaurka, bronz, 2015
• 
  Farba, bronz, 2017

Sochařský cit pro klasická díla prokázala např. při obnově některých pomníků. Podle dochované dokumentace znovu vytvořila sochu orlice, odcizenou z pomníku 6. praporu polních myslivců, kteří padli v bitvě u Náchoda roku 1866, ve Václavicích (2016),[6], sochy permoníků pro kašnu v Trutnově (2015)[7] nebo sousoší Emila Schwantnera Tanec smrti (2017) pro pomník 1. světové války v trutnovském parku, který byl zničen za nacistické okupace. Prokázala originalitu i serióznost při zpracování sakrálního tématu, když získala zakázku na sochu Ukřižovaného Krista, na které pracovala po tři roky. Bronzová socha Krista nahradila původní starý kříž v sousedství kostela v Bohdanči.[8]

Autorská díla Skavové jsou vizuálně silná, emotivně nabitá, mnohdy provokativní, ironicky zabarvená, prodchnutá kontrastujícími a nejednoznačně interpretovatelnými obsahy. Zvýrazněná ženská krása a sexapeal v kombinaci s mocí a brutalitou míchá zvláštní koktejl, který chutná zároveň nádherně a zrůdně.[9] Dokáže vytvořit ironickou autostylizaci (Paulina a Tyson, 2011), odkazující na emancipované ženské filmové hrdinky (Pistolnice 2008), odpudivé ženské typy (Tlusťoška, 2011) i klasická sochařská díla (Diana, 2010, Venuše, 2011).

Často jsou její témata genderová i vyzývavě erotizovaná – např. cyklus polopostav žen ozdobených antilopími rohy a aranžovaných jako trofeje (Kozlice, 2012, Kozlice, 2013, Antilopa Oryx, 2013, Antilopa Hartebeest, 2013, Muflonka, 2013), nebo skupina klečící Sněhurky a sedmi trpaslíků (2012). Předlohou trpaslíka a také Vilímka Ostrovského je konkrétní Míla z Kladna. Sněhurka, pojatá jako houpací kůň, je eroticky laděným objektem, ale zároveň reakcí na genderově nekorektní tvorbu britského pop-artisty Allena Jonese, jenž z ženského objektu nadělal různé druhy utilitárního nábytku, stůl, židli nebo skříň.[3]

• 
  Trpaslíčci, Sněhurka, 2010
• 
  Muflonka, 2013
• 
  Antilopa Oryx, 2014
• 
  Antilopa Hartebeest, 2014

Kolekce Underwear, inspirovaná dílem Meret Oppenheim je hravě erotické ženské spodní prádlo ušité z peří, kožíšků a částí křídel.[10]

Skavová měla vždy blízko k performancím, tanečnímu divadlu a filmu. Už na Akademii organizovala performance AVUbelly, mažoretky a Neprašův plymate kalendář (absolventská výstava Lesbická škola Karla Nepraše, 2002).[3] Od roku 2005 je důležitou aktérkou performančního uskupení Kolouchův sen (Michaela Huffstetter, Hana Poislová, a hobbystická skupina modelek a modelů), pro akce a představení vytvářela rovněž masky a kostýmy. Kolouchův sen vystoupil s představením Ženské zbraně v divadle Alfred ve dvoře (2007, 2009), nebo Malý mořský vlk na lodi bratří Formanů (2010). S filmem začala spolupracovat od roku 2005 a vytvořila pro něj řadu soch, kde uplatnila svou bohatou fantazii. Takový je např. Griffin (2014), mytická zvířecí bytost s tělem, ocasem a zadními nohami lva, hlavou a křídly orla.[11]

Také její realizace soch do veřejného prostoru jsou neortodoxní a novátorské. Socha Draka (2003), který je symbolem města Trutnova a má své pietní místo, vychází z lidové pověsti a zpodobuje již usmrceného tvora ležícího na zádech. Pro trutnovské slavnosti navrhla sochařka Dračí bránu (2009) s rozměrnou sochou draka vyřezanou z polystyrenového bloku, patinovanou jako bronz. Pro trutnovskou firmu Autostyl vytvořila tři geometricky stylizované sochy draků, nesoucí na těle jako symbol autoservisu reliéf z montážních klíčů. Socha Rýbrcoula (Krakonoše) na trutnovském kruhovém objezdu odkazuje k prvnímu vyobrazení pohanského boha hor na Helwigově mapě Slezska z roku 1561, a nemá nic společného s Krakonošem z novodobých dětských pohádek.

• Diplomanti AVU 2003, text Kokolia Vladimír, Kříž Jan, kat. 48 s., AVU Praha 2003
• Akademie výtvarných umění v Praze: Intermediální škola profesora Milana Knížáka, Wortnerův dům AJG, U Černé věže, 14/04/2003-22/5/2003, kat. 40 s., AJG Hluboká, AVU Praha 2003
• Art Prague: 4. veletrh současného umění / 4th International Contemporary Art Fair, text Grund David, Nesvadbová Iva, kat. 79 s., Praha 2005
• Umění porodit, text Kukla Eugen, Rovderová Nadia, kat. 53 s., vyd. Hnutí za aktivní mateřství, Praha 2007
• BLACK 06, kat. 48 s., 2. ročník pardubického výtvarného festivalu, Pardubice, kat. 48 s., Pardubice 2007
• Vítězové, text Sozanský Jiří, kat. 34 s., Symposion Praha 2008
• Současná česká malba a socha, kurátor Karolina Dolanská, Národní galerie v Praze 2010, s. 82 on line
• Ekecheiriá: Vzpomínky na Olympii. Pocta olympijské tradici / Recollections of Olympia. A tribute to olympic traditions, text Kotalík Jiří Tomáš, Sozanská Olga, Sozanský Jiří, kat. 50 s., Symposion Praha 2012
• Petr Volf, Sport je umění: Sport is art, KANT Praha 2015, ISBN 978-80-7437-162-2
• Paulina Skavova: Měsíční bohyně, text Martina Vítková, katalog výstavy, Chrudimská beseda 2018
• Paulina Skavova: Par Force, text Jan Kunze, OKO Opava 2019, ISBN 978-80-906675-4-9

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Paulina Skavová na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Paulina Skavová
• paulinaskavova.cz
• Paulina Skavová v informačním systému abART
• Chrudim sobě: Paulina Skavova