Přírodní park Zlatý kopec

Opravený portál štoly Johannes (červen 2014)

Ložisko Zlatý Kopec je známé od nejstarších dob dolování v Čechách. Dolování bylo často zastaveno a znova obnoveno.[7] V širokém okolí Zlatého Kopce se nacházejí rudy cínu, železa, mědi, stříbra, zinku a uranu. Těžba cínových, železných, v menším rozsahu i měděných a stříbrných rud zde probíhala prokazatelně od 16. století, což dokladuje zápis v horním řádu krále Ferdinanda I. z roku 1548. Nelze ovšem vyloučit, že počátky rýžování cínové rudy kasiteritu (cínovce) jsou staršího data, ovšem bez historických dokladů. Nejvýznamnější byla v okolí Zlatého kopce těžba cínových rud. Těžilo se zde ve dvou typech ložisek cínu. V okolí Hrazeného potoka pod Komářím vrchem to bylo cínové zrudnění ve strmých křemenných žilách ve fylitech. Na protějších svazích nad údolím Zlatého potoka pod Kaffenbergem to bylo skarnové ložisko.[8]

Polymetalické skarnové ložisko Kaff bylo pravděpodobně objeveno těžaři ze saského Breitenbrunnu koncem 15. nebo počátkem 16. století. Výskyt magnetitu byl z tohoto prostoru popsán už v roce 1530. O magnetitu z Kaffu se zmiňují v roce 1562 i jáchymovský pastor Johannes Mathesius a v roce 1590 autor Míšeňské kroniky Petrus Albinus.[3]

Vzhledem k ložiskovým poměrům je možné, že v období těžby cínu v 16. století byla důlní díla na kótách Kaffenberg (924 m n. m.) a Hraniční vrch (936 m n. m.) vedena také pod nynější státní hranicí s Německem, protože i zrudnění překračuje současnou státní hranici. Později, zhruba od poloviny 19. století, se zde těžily i zinkové rudy, které byly dříve vyhazovány na odvaly,[2] protože znalost získávání zinku z těchto rud nebyla v době hlavní těžby cínu (16. století) v Evropě dosud známa. Proto při prohlídkách odvalů v polovině 19. století leželo na haldách dolů velké množství zinkové rudy sfaleritu.[9]

Krátce po druhé světové válce se v okolí Zlatého Kopce prováděl průzkum na uran a s nevalnými úspěchy se těžily uranové rudy.[2] Nový báňský průzkum se zaměřením na polymetalické rudy cínu, železa, mědi a zinku se zde prováděl ještě v 50. a 60. letech 20. století. Ve skarnové oblasti bylo rudní ložisko otevřeno na tzv. Předním Kaffu zejména štolou Johannes, na Zadním Kaffu štolami Kohlreuter, Segen Gottes, Dreikönig a Mathesius.

Do dnešní doby se dochovalo velké množství pozůstatků po dolování. Při začátku údolí se nachází mohutný odval dolu Hoffnung zu Gott, který byl v provozu ještě ve dvacátých a třicátých letech 20. století a byl znovu prozkoumán Jáchymovskými doly při prospekci na uran počátkem 50. let. Ve štole Johannes se zachovaly velkolepé poruby o délce 60 m, šířce 20 m a výšce až 10–12 m, v dole Kohlreuter se stejnojmennou štolou se zachovaly poruby dlouhé až 40 m a 25 m široké. Pod štolami Segen Gottes a Dreikönig jsou mohutné odvaly, na nichž je možné nalézt ukázky rudních minerálů.[6]

Hospodářské zázemí pro doly představovalo údolí Zlatého potoka, kde se ruda drtila a upravovala před jejím dalším hutním zpracováním. Poslední z těchto úpraven, stoupa dolu Kohlreuter, byla v provozu ještě kolem roku 1870.[3]

Osada Zlatý Kopec

Zachovalé hornické památky ve skarnovém revíru Zlatý Kopec – Kaff a Montánní krajina Zlatý Kopec – Hrazený potok jsou spolu s dalšími hornickými památkami na české a německé straně Krušných hor zahrnuty do společné žádosti o zapsání na Seznam světového dědictví UNESCO. Žádosti předcházela patnáctiletá příprava. Dne 20. ledna 2014 podepsali v Drážďanech bývalý český ministr kultury Jiří Balvín a saský ministr vnitra Markus Ulbig společnou dokumentaci k německo-české žádosti o zápis „Hornické kulturní krajiny Erzgebirge/Krušnohoří“ na Seznam světového dědictví UNESCO. Dopisem z 28. února 2014 oficiálně potvrdilo Centrum světového dědictví v Paříži převzetí nominační dokumentace a její úplnost.[6]

O zapsání Hornické krajiny Erzgebirge/Krušnohoří na seznam světového dědictví UNESCO se mělo rozhodnout na 40. zasedání Výboru pro světové dědictví v červnu 2016 v tureckém Istanbulu.[10]

V září 2015 navštívili experti z mezinárodní organizace ICOMOS, poradního orgánu pro UNESCO, během jedenácti dní všech pětaosmdesát památkových lokalit, nominovaných na zápis. Setkali se se zástupci ministerstev, lidmi z oblasti památkové péče, starosty i členy hornických spolků. Z centrály UNESCO v Paříži dorazily otázky, a to jak na českou, tak německou stranu. Ty bylo třeba zodpovědět. Experti doporučili žádost doladit. Na základě jejich doporučení se rozhodli zástupci saského ministerstva vnitra a českého ministerstva kultury stáhnout žádost o zápis Hornické kulturní krajiny Krušnohoří. Rozhodnutí o zařazení hornických památek na seznam UNESCO tak v roce 2016 nepadlo.[11][12]

Zařazení krušnohorských hornických památek na seznam UNESCO se protáhlo do roku 2019 a předcházelo tomu odeslání přepracované žádost.[12]

Dne 6. července 2019 došlo k zapsání lokality jako součásti Hornické krajiny Abertamy – Horní Blatná – Boží Dar pod souhrnným názvem Hornický region Erzgebirge/Krušnohoří na Seznam světového dědictví UNESCO.[13]

Holubí skalky

Oblast je dobře přístupná ze silnice mezi Božím Darem a Ryžovnou, kde u vodní nádrže Myslivny odbočuje na sever cyklostezka č. 2002, která se po asi 2,5 km napojí na cyklostezku č. 2008. Ta pokračuje přes osadu Zlatý Kopec až ke státní hranici u zaniklé osady Český Mlýn. Jihovýchodní částí přírodního parku prochází v délce asi 4,5 km naučná stezka Ježíškova cesta.

Kromě jiných historických objektů má veřejnost možnost navštívit vytěžené podzemní prostory, které byly v dávné minulosti otevřeny štolou Johannes. Ke slavnostnímu otevření prohlídkové štoly Johannes došlo v pátek 24. dubna 2015.[14]

Turisticky zajímavým cílem v Přírodním parku jsou skalní útvary Holubí skalky. Tyto skalky patří k nejzajímavějším geologickým výchozům celých Krušných hor. Pod skalisky probíhá podél česko-saské hranice a podél hraničního Komářího potoka tzv. Mílovská cesta. Ta spojuje zaniklou osadu Český mlýn s další zaniklou osadou Mílovem. Cesta byla upravena a rozšířena na počátku 20. století, o čemž svědčí i letopočet vyražený do skály v serpentině pod Holubími skalkami. Díky provedeným úpravám je využívána i cykloturisty. Úsek od Českého mlýna k Holubím skalkám je však dosti strmý a na úseku dlouhém přibližně 2,7 km činí převýšení přibližně 200 m.[15]