Otto Steinwender

Rodinný hrob na hřbitově ve Villachu

Byl synem finančního úředníka. Vychodil národní školu a od roku 1857 gymnázium v Klagenfurtu. Absolvoval právnickou a filozofickou fakultu Vídeňské univerzity, kde studoval od roku 1865. Byl členem německého nacionálního Burschenschaftu Silesia. Na Vídeňské univerzitě získal pedagogickou zkoušku v oboru klasické filologie a germanistiky a roku 1873 (podle jiného zdroje roku 1876) získal titul doktora filozofie. Od roku 1874 působil jako učitel latiny a starořečtiny na vídeňském městském gymnáziu v Mariahilfu. Publikoval četné národohospodářské a politické články. Angažoval se politice jako člen Německé lidové strany. Roku 1880 náležel mezi zakladatele německého školského spolku Deutscher Schulverein a roku 1882 se podílel na formulování takzvaného Lineckého programu.[3][4]

V 80. letech 19. století se zapojil i do celostátní politiky. Ve volbách do Říšské rady roku 1885 získal mandát v Říšské radě (celostátní zákonodárný sbor) za městskou kurii, obvod Villach, Hermagor atd. Mandát obhájil za týž obvod i ve volbách do Říšské rady roku 1891 (na schůzi 22. února 1894 sice oznámil rezignaci, ale již 6. března 1894 opětovně složil poslanecký slib). Uspěl i ve volbách do Říšské rady roku 1897 a volbách do Říšské rady roku 1901.[5]

Po volbách roku 1885 patřil do klubu Sjednocené levice, do kterého se spojilo několik ústavověrných proudů německých liberálů.[6] Po rozpadu této parlamentní frakce patřil do klubu Deutscher Club (Německý klub). Od roku 1887 byl předákem skupiny Deutschnationale Vereinigung.[4] Jako člen klubu Deutschnationale Vereinigung se uvádí v roce 1890.[7] I po volbách roku 1891.[8] Z Deutschnationale Vereinigung se roku 1896 formálně ustavila Německá lidová strana. Profiloval se jako odborník na finanční a hospodářské otázky, patřil tradičně mezi zpravodaje u finančních zákonných předloh projednávaných v parlamentu.[4] Ve volbách roku 1897 byl na Říšskou radu zvolen za Německou lidovou stranu.[9][10] Byl tehdy jedním z pěti členů předsednictva jejího parlamentního klubu.[11] V roce 1898 byl ovšem pro své uměřené postoje k Badeniho jazykovým nařízením (vládní nařízení posilující status češtiny v úřední komunikaci, ostře odmítaná německými národovci) vyloučen z Německé lidové strany a v následujících letech působil v parlamentu jako nezařazený poslanec.[4]

Uspěl i ve volbách do Říšské rady roku 1907, konaných poprvé podle všeobecného a rovného volebního práva, kdy byl zvolen za obvod Korutany 10. Usedl do poslanecké frakce Německý národní svaz, do kterého se sloučily německé konzervativně-liberální a nacionální politické proudy, v jehož rámci se uváděl jako člen Německé agrární strany.[5] V době svého příklonu k německým agrárníkům se specializoval na zemědělská témata.[4] V letech 1909–1911 byl místopředsedou Poslanecké sněmovny Říšské rady.[3] Mandát obhájil za týž obvod i ve volbách do Říšské rady roku 1911. Ve vídeňském parlamentu setrval až do zániku monarchie.[5] K roku 1911 se profesně uvádí jako gymnaziální profesor.[12]

V letech 1918–1919 zasedal jako poslanec Provizorního národního shromáždění Německého Rakouska (Provisorische Nationalversammlung), nyní za Německou nacionální stranu (DnP). Zastával i vládní funkci. Od 30. října 1918 do 15. března 1919 působil jako státní tajemník (ministr) financí Německého Rakouska.[3] Ve funkci ministra musel čelit krizi spojené s rozpadem státu, provázené inflací. I přes snahy zabránit znehodnocování měny došlo k dalšímu tisku bankovek a urychlení inflačních procesů. K pokrytí peněžní nouze si stát musel vzít půjčku a zavést nové daně.[4]

Roku 1919 se stáhl z celostátní politiky, ale byl zvolen do Korutanského zemského sněmu, který ho následně vyslal do rakouské Spolkové rady,[4] kde zasedal od 1. prosince 1920 až do své smrti za Velkoněmeckou nacionální stranu (GdP).[3]