Německý národní svaz

Od 60. let 19. století, kdy byl v Rakousku obnoven ústavní způsob vlády, se stranické spektrum německé populace monarchie rozrůzňovalo. Od počáteční dominance liberální tzv. Ústavní strany, přes rivalitu mezi liberální Ústavní stranou a konzervativní Stranou práva (tzv. Hohenwartův klub), až po pluralitní stranický systém od konce 19. století, kdy vlivem rozšiřování volebního práva, nacionální radikalizace a ustavení nových světonázorových a stavovských politických formací vzniklo výrazně fragmentované politické spektrum.

Ve volbách do Říšské rady roku 1907, konaných poprvé podle všeobecného a rovného volebního práva získali z celkových více než 230 německých poslaneckých mandátů 96 poslaneckých křesel křesťanští sociálové a klerikálové, dalších 49 poslaneckých křesel získali sociální demokraté.[1]

V této změněné situaci byly ostatní německé strany reprezentující nesocialistické a sekulární politické proudy nuceny k užší spolupráci. V únoru 1910 proto vznikl Německý národní svaz jako volné sdružení těchto politických směrů.[2][3] Přistoupila k němu liberálně nacionální Německá pokroková strana, nacionalistická Německá lidová strana a radikálně národovecká Deutschradikale Partei.[4] Náležela k němu také Německá agrární strana.[5] Předsedou Německého národního svazu se stal Karl Chiari z Německé lidové strany, místopředsedy byli Julius Sylvester z téže strany, Hans Damm za německé agrárníky, Gustav Gross z Německé pokrokové strany a německý radikál Karl Hermann Wolf.[6]

V únoru 1910 se k novému parlamentnímu klubu hlásilo 77 poslanců.[4] Ve volbách do Říšské rady roku 1911 kandidáti Německého národního svazu zaznamenali jistý úspěch, zejména když díky vzájemné podpoře ve 2. kole voleb dokázali výrazně oslabit zisky křesťanských sociálů a zastavit početní nárůst sociálních demokratů. Po volbách pak Německý národní svaz obsadil v Říšské radě 99 křesel.[7]

Německý národní svaz neměl charakter politické strany, nýbrž volné aliance několika samostatných subjektů. Neměl tudíž ani svůj program. Rámcově se ale hlásil k německému národnímu hnutí, definoval se jako loajální stoupenec rakouského státu. Po vypuknutí války v roce 1914 v něm zesílily proberlínské tendence a požadavky na užší hospodářskou spolupráci Rakouska-Uherska a Německa.[2]